Daleko od rušných měst a lidské civilizace stojí tato podivná chata. Cesta dovnitř vede úzkou nepříjemnou skluzavkou, která mne vyplivne v naprosté tmě, kde mi jedinými společníky budou příšery. Pardon, pavouci. Ono to ale občas vyjde nastejno… A soused, který bez milosti střílí brokovnicí každého návštěvníka.
Projdu závojem pavučin a ocitám se v creepy kuchyni. Přestanu sousedovi provokativně mířit baterkou do oken a rychle mizím v další úrovni sklepení.
Vítá mě šampaňské a kompoty. Jak milé…
Neochutnávám. Tady ne.
Raději se vydám po schodech vzhůru.
Dům má dvě části, jedna je ale beznadějně propadlá. Po prohnilých prknech si ani já netroufnu.
V podkroví nacházím hromadu knih. Rozžehnu lampu a dumám… Správně bych měla pomocí jedné z nich vyvolat stvůru, a rozpoutat noc nepředstavitelné hrůzy a nekončícího krveprolití (podobně jako v hororu z roku 2012, Chata v horách/Cabin in the Woods.) Jenže já už mám docela málo místa na kartě. Kdepak, dneska se žádná párty lesních běsů nebude…
Nechám knihy na pokoji, beztak to jsou samí nudní klasikové (Zeyer, Vrchlický, Jirásek) a spořádaně se posadím na koberec. Pohraju si s dětským telefonem, kde ještě stále fungují baterky (vesele na mě bliká!) a projdu si dokumenty, které jsem tu našla.
Žila tu rodina s dvěma kluky. Narodili se v polovině sedmdesátých let minulého století. Jejich rodiče poslouchali božského Elvise a Beatels. Kluci domů nosili dvojky a čtyřky. Ještě koncem devadesátek se tu žilo.
Pak se domek začal využívat spíš k rekreaci, nakonec ale ani to ne, a majitel nad schody nainstaloval alarm… To ale chátrání nijak nezabránilo.
Chata to má sečtené. Stačí jedna tužší zima a chata i se všemi vzpomínkami a běsy jde k zemi.