V neudržované zahradě stojí rozsáhlé stodoly a relativně malé stavení. Na dveřích je datum Tří králů z roku 2016, čemuž se mi skoro nechce věřit. Dvorek je plný věcí, zřejmě tu probíhal pokus o vyklízení hospodářských budov. Je tu jakýsi rezatý stroj, pekáč z 19. století, nebo také takový, klenot“ jako plastová židle z Baumaxu.
Někdo tu čile přestavoval, koumal a kutil…
Tenhle koumák měl sladký úsměv a nosil sukně. Ano, správně, ženská. Jmenovala se Anna a celý život prožila ve zdech tohoto domu.
Dům má všehovšudy jen jednu velkou místnost s pecí, malou ložnici se dvěma postelemi, samostatnou kuchyň, a ještě jednu úzkou komůrku s postelí a skříněmi. Je proto pozoruhodné, kolik lidí tu společně žilo.
Vybavení je velmi staré a typicky venkovské. Je tu patrná velká zbožnost, což v době tuhého komunismu nebylo úplně běžné. Všude visí obrázky svatých a křížky. Jsou tu památeční svíce z biřmování, půda plná sádrových miniatur svatých, doklady o církevních sňatcích, ale také předvolební přání pánů Špidly a Grosse, aby se v této obci lidem dobře žilo (!), nebo moták z věznice (!!).
Anna samotná přišla na svět v roce 1932. Pravděpodobně v jednom z pokojů, a je možné, že tu i zemřela. Nějaký čas strávila v klášteře (měli jí tam rádi, zachoval se památník z té doby a se sestrou Dolorosou byla v kontaktu i později, když měla rodinu, posílala do kláštera vánoční nadílku, nebo i celou husičku…). Dům měla po rodičích (tatínek snad dožil v domově důchodců), práci našla v blízkém JZD a provdala se už jako stará ženská (na svoji dobu), tedy ve 27 letech.
V domě spolu s Anninou rodinou zřejmě bydlela také tetička. Troufnu si říct, že její pokoj byl ten s křížkem a svatými obrázky na zdi. Později ale odešla do kláštera, kde se o ni staraly sestry. Také sem pravidelně docházel i nějaký Frantík, kterého zmiňují příbuzní i sestry z kláštera snad v každém dopise. Byl to zřejmě nějaký čipera, také kmotříček Anniných dětí, spojený nějak s klášterem. Pořád k domu něco přistavoval, kutil v dílně, jezdil na motorce a děti ho měli rádi.
Anna vedla čilou korespondenci s příbuznými i sestrami z kláštera, ale její život nebyl nijak snadný. Když jí bylo 37 zřejmě přišla o miminko (bylo by to její už třetí dítě), ale také o práci, a rodina jí nabádala, aby si cenila toho, že všichni ostatní jsou zdraví, že chlapečka či holčičku může mít později, a že když se bude věnovat hospodářství (aspoň pět let!), bude mít čas i na děti (!) a časem zase nějakou práci sežene. Anna se skutečně hospodářství věnovala, na její jméno jsou psané účty za brambory a další plodiny, a i holčičky se nakonec dočkala. Ale je vidět, že to nebylo to, po čem toužila. Chtěla se vrátit zpátky do práce, ale najít něco na dědině bylo složité. Nenašlo se pro ni místo ani v klášterní kuchyni.
Se vším jí asi dost pomáhal kmotříček Frantík. Co dělal její manžel netuším, v dopisech ho příbuzní zmiňují dost opatrně. O Anně píší tak, že je zřejmě v jednom kole.
Do poslední chvíle se starala o dům, pěstovala ovoce a zeleninu, zavářela kompoty, chovala husy, dělala sádlo… Ve sklepě ještě pořád stojí sklenice s naloženým houserem, ale i dalšími šmakuládami, a i přes víko zavařeniny uniká pach shnilého masa.
V rodině časem došlo k rozkolu. Anna už nežila v početné domácnosti. Někdo zemřel, někdo se odstěhoval… Ke konci už tam snad byla úplně sama (nebo jenom se synem/starší dcerou, nejmladší dcera se odstěhovala do města a měla vlastní děti). Místo, které kdysi měla ráda, se pomalu měnilo ve vězení. Asi se často modlila k Bohu, aby si ji už vzal k sobě. Smrt byla vysvobozením ze života, který byl těžký a neplynul úplně podle představ. O tom svědčí i vzkaz jednoho z dětí na obálce od parte:
,,Tak se ti to konečně povedlo. Máš radost?“
To se stalo někdy po roce 2004. Od té doby visí v oknech záclony pavučin a strop je jedna velká hustá síť, z které povlávají vlákna a suché pavoučí svlečky.
Po paní Anně tu zůstaly všechny osobní věci včetně svatebních fotografií a korespondence. Je tu i dopis od notáře, který se opakovaně dotazuje na den Annina úmrtí pro účely dědického řízení. V lednici kysne smetana a jogurty a v ložnici s propadlými postelemi stojí obrovský demižon s bílým vínem – jedna z mála památek na Annina manžela… Víno si udrželo svou lehce nakyslou vůni a troufnu si říct, že bude pitelné.
Díky tomu všemu je Dům koumáka velmi osobitým opuštěným místem.