U frekventované silnice stojí na první pohled pár let opuštěná bytovka. Proklouznout dovnitř nepozorovaně není v lidských silách. Sousedi jsou doma a do toho štěká pes. Přes dveře je navíc položený betonový kvádr. Rychle ho posunu a ocitám se v zpuchřelé, tmavé dílně.

Svítím si baterkou na schody.  Není to obyčejné schodiště, je to portál do minulosti. Nejsem v cizím domě, jsem v cizím životě.

Vstřebávám atmosféru, aniž bych si uvědomila, že jsem se právě dopustila obrovské chyby. Ale k tomu později.

Tohle není dům, je to muzeum. A věci kolem, včetně dokumentů, dávají dohromady poutavý příběh.

Jsou tu dvě patra a každé je zařízené jako samostatný byt (ložnice a obývací pokoj), pouze kuchyně byla společná a druhé WC bývalo v chodbě (dnes se tam propadá podlaha). Zajímavé je, že v pokojích v patře je zámek, častý spíš u venkovních dveří. Že by pokoj pro návštěvy?

Kromě unikátní dílny, kde jsou i autodíly, je tu řezbářova pracovna plná řezbářských nástrojů a vyřezávaných figurek, starých fotografií předků a hodin. Těch je v celém domě požehnaně. Dnes ale žádné z nich netikají.

Pokoje jsou zařízené ve stylu šedesátých až sedmdesátých let. V ložnici je mýdlo, stará kvalitní bižuterie. Skříň plná oblečení… Suvenýry z cest, jako například hrající italská gondola.

Náš řezbář se narodil okolo roku 1916 a vy ho můžete vidět v různém období života hned na několika fotografiích.  Nejdříve jako dvacetiletý mladík, později zábavný muž po boku své ženy, a nakonec spokojený dědeček. Jeho žena s dcerou jsou na fotografiích také. Řezbářův život ale nebyl vždy idylický. Během druhé světové války mu přišel povolávací rozkaz a musel narukovat na frontu, kde byl zajat, a několik let strávil jako válečný zajatec v Rusku. Po celou tu dobu neměl informace o rodině a oni zas nevěděli nic o něm.

Lomcování dveřmi a štěkot psa zvenku mě vrátí zpátky do reality. Zřejmě se sem pokouší proniknout další zvědavec. No, co už… Pustím to z hlavy a dál fotím toto úžasné místo…

Pan řezbář zajetí přežil a vrátil se domů. Stal se dědečkem dvou vnoučátek, chlapečků. Jejich fotky jsem našla v obývacím pokoji.

S manželkou ke konci života obývali jen první patro. Do nevyužité části bytovky jim socialistický stát nastěhoval dalšího nájemníka, mladou slečnu (pro to ty bezpečnostní zámky na dveřích). Manželé s ní ale dobře nevycházeli a psali supliky k soudu, aby slečně bylo zajištěno jiné bydlení, k čemuž snad také došlo. Někdy tou dobou náš řezbář umírá. Jeho žena žije pár dalších let, ale už to není plnohodnotný život. Do domu jezdí vypomáhat pečovatelská služba.

V roce 2007 vdova po řezbáři zavře oči naposled. Jejich dcera se do domu nehrne. Dnes už je to dáma v letech. Nevím, co se stalo s vnoučaty, a proč se o dům nijak nezajímají.

Konečně balím techniku a mířím k východu. Ale běda. Dveře jsou zadělané, a když do nich s kamarády společně zatlačíme, nic to neudělá. Někdo si dal opravdu velkou práci a dveře zatarasil.

Důvod je jen jeden. Proradný soused na nás zavolal zásahovku! Všiml si, že jsou ,,jeho“ kvádry u dveří poražené. To na něj také štěkal pes z protější zahrady. Žádný další urbexer se sem nedobýval.

Rychle hledáme jinou nenásilnou cestu ven. V chodbě visí spousta klíčů, ale žádný z nich nepasuje do zámku u vchodových dveří. A my máme minuty, možná vteřiny…

Nakonec nalézáme otevřené okýnko. Během dvaceti vteřin stojíme zpátky ve dvacátém prvním století uprostřed rušné ulice.

Takhle rychlý výsadek už dlouho nepamatuju. Ale vyplatil se.

Když už všichni sedíme v autě a jedeme směr další lokace, v protisměru nás míjí čtyři policejní vozy…