U frekventované silnice stojí už od pohledu opuštěná bytovka. Proklouznout dovnitř nepozorovaně není v lidských silách. Sousedi jsou doma a do toho štěká pes. Přes dveře je navíc položená betonová deska. Rychle ji sunu stranou a ocitám se ve zpuchřelé, tmavé dílně.

Svítím si baterkou na schody.  Není to obyčejné schodiště, je to portál do minulosti. Nevstupuji do domu, ale do celého života. Vstřebávám atmosféru, aniž bych si uvědomila, že jsem se právě dopustila chyby. Ale k tomu později.

Tohle není obyčejný bytový dům, je to muzeum. Všechno, co vidím, včetně dokumentů, dává dohromady poutavý příběh.

Jsou tu dvě patra. Každé z nich zařízené jako samostatný byt (ložnice a obývák), pouze kuchyně a koupelna jsou společné. Zajímavé je, že v horním patře mají dveře od všech místnosti masivní zámek, jaký se dává na venkovní vchod.

Je tu unikátní dílna, kde najdu autodíly, i pracovna plná řezbářských nástrojů, vyřezávaných figurek, černobílých fotografií a hodin. Těch je v celém domě strašně moc. Dnes už ale žádné z nich netikají.

Pokoje jsou zařízené ve stylu sedmdesátých let. V ložnici je mýdlo, stará bižuterie. Skříň plná oblečení. Suvenýry z cest, jako například hrající italská gondola.

Náš řezbář se narodil okolo roku 1916. V domě jsou fotografie, zachycující ho v různém období života. Je dvacetiletým mladíkem, elegánem po boku své ženy a nakonec spokojeným penzistou. Řezbářův život ale nebyl vždycky idylický. Bojoval ve druhé světové a byl zajat, a zbytek války strávil v ruském zajateckém táboře. Po celou tu dobu neměl žádné informace o své rodině a oni zas neměli žádné zprávy o něm. Pro obě strany to muselo být velmi mučivé.

…

Hlasité rány zvenku a štěkot psa mě vrátí zpátky do současnosti. Zřejmě se sem pokouší dostat další zvědavec. No, co už. Pouštím to z hlavy (další chyba!) a pokračuji ve fotodokumentaci tohoto úžasného místa.

…

Pan řezbář ruské zajetí přežil a vrátil se domů. Stal se dědečkem dvou vnoučátek, chlapečků, jejichž fotky jsem našla v obývacím pokoji.

Ke konci života se ženou obývali jen první patro. Do nevyužité části bytovky jim socialistický stát nastěhoval dalšího nájemníka, mladou slečnu (pro to ty bezpečnostní zámky na dveřích). Manželé s ní ale dobře nevycházeli a psali na úřad, aby slečně bylo zajištěno jiné bydlení, k čemuž snad také došlo.

Někdy tou dobou náš řezbář umírá. Jeho žena ještě pár let žije, ale už to není plnohodnotný život. Do domu jezdí vypomáhat pečovatelská služba.

V roce 2007 vdova po řezbáři umírá a jejich dcera se sem nehrne. Dnes už je to dáma v letech. Nevím, co se stalo s vnoučaty, a proč se o řezbářovo království nijak nezajímají.

…

Balím techniku a mířím k východu. Čeká tam na mě překvapení. Dveře jsou zadělané, a ani tři chlapi s tím nedokážou pohnout. Někdo je zatarasil všemi betonovými kvádry, které v zahradě našel.

Tak důkladně to před dvěma hodinami zadělané nebylo. Důvod je zřejmý. Soused si všiml, že v domě někdo je a zavolal na nás zásahovku! Byl to on, na koho štěkal pes odvedle.

Dojezd strážců zákona do téhle řiti může trvat 15 minut i dýl. Minimálně těch dvacet minut tu už ale jsme. Náš čas se dá měřit na vteřiny.

Zběsile hledáme cestu ven. V chodbě visí spousta klíčů, ale žádný nepasuje do zámku.

Konečně najdu otevřené okýnko, přímo u plotu, kde štěkají psi. Během dvaceti vteřin stojíme zpátky ve dvacátém prvním století uprostřed rušné ulice.

Takhle rychlý výsadek už dlouho nepamatuju. Ale vyplatilo se.

Když už všichni sedíme v autě a jedeme směr další lokace, v protisměru nás míjí čtyři troubící policejní vozy. Doufám, že panu sousedovi tuto zcela jalovou akci dal někdo proplatit.

Zajímává je, že když asi o hodinu později jedeme stejnou cestou zpátky, vidíme okolo domu se motat partičku děcek. Zjevně tam nejsou poprvé. Hlasitě se baví, mobily v rukou. Jdou najisto, přímo k otevřenému okýnku, a nikomu z místních to nevadí.