,,Tady že něco je? Myslíte laboratoře? Ale prosím vás, tady nic není. Tady něco bylo před třiceti lety,“ prozradil hlídač jednomu z mnoha lidí, kteří tu fotili.
Ale my jsme zvědaví, a pokud tu je ,,nic“, chceme to ,,nic“ vidět. Procházíme starou industriální budovou a snažíme se na sebe žádného hlídače neupozornit. Všechno je zničené, nebo rozbité. Skříně popadané. Okna vysklená. Je tu průvan, dveře se samy otvírají a zavírají. Občas přímo před našima očima. Budova sténá a naříká a ve vzduchu visí nepříjemně nasládlý odér. Jenom čekám, kdy se z protější chodby vyřítí něco, co nás bude chtít rozsápat na kusy.
Rozsáhlé laboratoře jsou bohužel zničené. Je tu jen jedna pofidérní místnost se špendlíky propíchaným ruským prezidentem (fotky jsou ale staršího data). O kus dál jsou rudé cákance na zdi. Všude bzučí mouchy, musím je odhánět, a všudypřítomný puch sílí. Smrdí to tu po tlejícím mase. (Ten pach zná každý, komu doma selhal mrazák).
Na okenních sklech i dveřích jsou obtisknuté krvavé ruce. Jako kdyby se někdo zraněný zoufale snažil dostat ven. A čím víc se blížím k té krvi, tím větší je zápach.
Konečně to vidím také.
Je léto se třicetistupňovými vedry a tady někdo před pár dny pitval mrtvolu. Jsou tu orgány v misce, střeva, játra a tak dál, a je tu i tělo. Fotím jen z ruky, se zacpaným nosem.
Další tělo na mě vybafne o kus dál v okně. Bez nohou. Něco je odneslo… Aspoň že tady už neschnou žádná střeva ani krev.
Když mám vše nafocené, a lapám ve vedlejší místnosti čerstvý vzduch, prohlásí kolega z URBEX Praha, že ho to tu velmi baví a měli bychom si nafotit nějaké společné fotografie. S obrovským sebezapřením se vracím zpátky do smradu a snažím se pózovat. Šílená vědkyně v akci. Nebo možná spíš prchají oběť…
Není to dávno, co se tu se svolením majitele točil amatérský zombie film. A k zombíkům vnitřnosti a krev patří. Zůstalo to tu po filmařích, aby to děsilo nezvané hosty. Vnitřnosti i ta krev jsou pravé, ne však lidské, ale prasečí. I tak se mi svým pachem vsákly pod kůži. Tenhle urbex si budu pamatovat hezky dlouho…