Místa, která si člověk najde úplně sám. Možná nejsou tak úplně TOP. Možná jsou často navštěvována. A možná, že už toho v nich příliš nezbylo. (Anebo je to úplná topovka, urbex terra inkognita, ale o tom zas jindy.) Pro mě každopádně budou vždycky patřit mezi ty nejlepší. Protože urbex nejsou jen fotky. Jsou to především zážitky. Hlavně ty. A radost z hledání.
Tento zámeček, který určitě znáte, mám v lokacích už skoro dva roky. Zhruba tak dlouho fotím opuštěná místa 🙂 A nemám ho ani příliš daleko. Což mohl být důvod, proč jsem návštěvu stále odkládala.
Jednou je málo sluníčka, po druhé zas příliš teplo, leje jako z konve, nebo si radši dám doma kafe. A je tu podzim. Pelerína z listí zámku může slušet, ale já pořád nemám čas. Jsou „lepší“ místa… Jezdí se daleko. Do Polska, do Němec, dokonce až na Velkou Moravu… A pak napadne sníh. Třeskutá zima. Obloha bez slunce, bílá jako talíř. A já si řeknu: Teď, nebo nikdy!
Zámek mě překvapí zádumčivým kouzlem i svou rozsáhlostí. Přede mnou se rozevírají nekonečné, chrpově modré chodby s vysokými stropy. A já si uvědomím, že tu vlastně nepotřebuji zachovalé vybavení. Stačí procházet se mezi sloupanými zdmi, poslouchat ticho rušené jen mými kroky a dýchat historii (ehm, možná i nějaké to „dýmkové koření“). Už chápu, proč se sem v létě stahují vyznavači nejrůznějších návykových látek.
Obrovské dveře, snad původní, nemají kliky. Zato na nich přibylo pár klikyháků. Za nimi pokoje, studené a prázdné jako srdce sebevraha. Nad propadajícími se trámy půdy se tyčí nová střecha za pár míčů a na balkoně stojí zasněžená pohovka. Ta určitě nebude původní. To si jen někdo z častých návštěvníků chtěl udělat pohodlí! Teď v zimě na ni ale neusednu a tak se kochám výhledem ve stoje.
Z nedostatku světla – brzo se stmívá – stihnu prozkoumat jen starší část, historickou budovu. Novější přístavba tak zbude na příště. Brzo se tam musím vrátit!