Jestli mám pro něco slabost, tak jsou to kotelny. Plné mouru, kotlů, po kterých se dá lézt, anebo třeba i kapradí a mechu…
Tato se nachází na odlehlé straně funkčního areálu a má dvě části, které se od sebe liší tak, jako kdyby člověk byl v jiné budově. A ony to taky asi dvě budovy jsou. První část, kde je špinavo a stojí tam největší kotle, působí, jako by si tam létající krysy udělaly párty. Z trubek visí konfety ze starého kancelářského papíru. V tlusté vrsrtvě pokrývají podlahu, visí ze zábradlí, z trubek… Jsou všude a rozhodně nepatří k původní „výzdobě“ kotelny. Některé „konfety“ jsou položené opravdu vysoko. Netuším, jak je tam ti lidi dostali. Jejich konce vlají ve větru, který dovnitř proudí rozbitými okny. Je to pro mě záhada. Že by tu někdo pořádal airsoftovou akci v postapo stylu? Nebo se tu točil nízko metrážní amatérský film?
Muselo to být už dávno. Dnes je pohyb v kotelně dost o držku. Skleněná špička budovy je popraskaná. Za mojí návštěvy z ní jako Damoklovy meče visely kusy skla a na zemi ležely popadané střepy.
Takový střep, zřítit se člověku na hlavu, nepomůže helma ani zázrak. Je to jako gilotina. Jeden úlomek skla a konec. Masem i kostí projede jako máslem. Rychlý čistý řez. Kamarádovi takhle kousek skla, který spadl z výšky dvou metrů, odsekl kus batohu. Zde byly střepy mnohem větší a v také v mnohem větší výšce.
V opuštěných budovách se opravdu vyplatí koukat nejen pod nohy, ale i nad hlavu.
Další část kotelny je vlídnější. Harmonicky zelená, s mechem a kapradinami. Mezi „zelím“ a „konfetami“ jsem našla vybrakovanou rozvodnu a kumbálek, kde zřejmě někdo pravidelně přespává. Za mé návštěvy byla však výtopna prázdná.
Opravdu krásné místo. Snad se sem ještě někdy vrátím.