Kde jsem a proč? To jsou otázky, které tě napadají. Otvíráš oči a zjišťuješ, že tenhle život ti nic neříká. Kdo jsem? A co se děje? Přinášejí ti snídaní. Jíš. Všichni jedí. Tak to na světě chodí.

Bloumáš po chodbách. Tady přece nebydlím, myslíš si. A jídlo, které jsem si neuvařila, mi nechutná. Na manžela si nevzpomínáš. Kdysi jsi však určitě nějakého měla…

Občas za tebou přijde nějaká ženská. Má oranžové vlasy. Myslíš, že je tvá dcera. Ale dcera prý není. Že prý vnučka. Nemůžeš si vybavit, co to slovo znamená. Tak o ní přemýšlíš jako o „ženské“. Má i děti. Holčičky. Dvě. Jsou roztomilé. Hezky se Smějou a ty se směješ na ně. Umí i zlobit, ale na to vždy hned zapomeneš. Ony jsou světlo ve tmě.

V hlavě nosíš vzpomínky na to, jak si hrály na pískovišti a klouzaly se na skluzavce.

V zahradě je skluzavka. Denně tam chodíš. Čekáš, zda se ty holčičky neobjeví. Jenže ony tam nejsou. Přesto to nevzdáváš. Třeba tma dnes budou… Záblesk světla ve tmě…

A opravdu, najednou tu jsou. I s tou „ženskou“.

„Kdo jsi?“ ptáš se.

„Jsem tvá vnučka. A tohle jsou moje děti.“

„Aha. A kde bydlíte?“

„Támhle.“

„Aha. Já už si nic nepamatuju. Ani tebe…“

Ten dialog se odehrává pravidelně, ale pro tebe je to pokaždé nové. Vždycky se metodicky ptáš a vyžaduješ odpovědi.

„Kdo jsi? Jak se jmenuješ? Máš děti? Kde bydlíte?“

Člověk se během života obklopí řádkou lidí. Ale umírá, stejně jako se rodí, vždycky sám.

Jenom ten dědek v podkroví to ne a ne pochopit. Tohle je tiché místo. Poslední domov. Tady se zapomíná. Tady se umírá.

Dědek to ale vidí jinak. „Já vám na ty vaše pravidla seru!“ křičí.

Ve skříni má ukrytého rumíka a jak to jde, nasává. A protože kdo pije sám, pije s ďáblem, mazaný dědek vždycky někde splaší bábu, která nasává s ním. Večer pak společně dělají ostudu, lítají po chodbách tak jak je Pánbůh stvořil a náramně si to užívají.

,,Ten váš tatínek nám v noci zase zlobil,“ stěžuje si druhý den personál uzardělé příbuzné.

(Sepsáno na základě skutečných lidských osudů, ale v jiném domově důchodců. Ten, kde jsem fotila, na mě působil poněkud hororově. Klecová lůžka. Pouta. Na půdě dřevěná bedna s otvorem pro hlavu… Ale co s agresivním člověkem… Nechat ho ubližovat sobě či druhým taky nejde. Podle dobových fotografií tam byli stařečci a stařenky spokojené, tak nechci dělat ukvapené závěry. Někdejší starobinec úplně nezanikl, pouze se přestěhoval do novější budovy, kde působí dodnes.)