Zámečky plné starožitného nábytku a historie. Nádherné opuštěné vily u moře. To jsem slyšela o italském urbexu. Moje zkušenost? Roští a trny, kam se podíváš, nesnesitelné vedro a komáři.
To si takhle jdete k vile, kterou vám poradil zahraniční kolega. Vstup nemáte, protože je to přece snadné. Jenže co se nestane. Vilu ze všech stran obklopuje oceán planých ostružin a činí z ní nedobytnou pevnost. V tom zeleném oceánu však zejí brázdy. Zoufalci vyšlapané cestičky. A je jich třeba deset. Člověku nezbude, než je postupně zkusit.
Na konci té anabáze mám nohy poškrabané do krve (Vzít si na italský urbex kraťasy byl nápad hodný idiota.). A kam myslíte, že ty cestičky vedly? Jen do dalšího roští!
Slovy Evrse, hrdiny mého rozepsaného románu: Nasrat! Když se nad tím zamyslím, to samé by řekl i Venda z URBEX Praha, nejsem si jistá, který z nich s to řekl první. Nejspíš URBEX Praha 😊
V případě této vily raději zkoumám terén na mapách. Zdá se, že barabiznu tentokrát postavili přímo u silnice. Navíc je to takový italský průchodák. To bychom s rodinou mohli zvládnout.
Špatný nápad. Cesta vede italskými venkovem. Jenže italský venkov, to jsou kopce. A kopce znamenají serpentýny.
Už nevím, jestli začala zvracet první Maky, nebo Čmelda. Každopádně těch zastávek bylo víc, já pak drhla sedačky a můj muž se musel hodně držet, aby mě za nápad s focením vily někde nevysadil.
K mému zklamání byla vila dost zničená a plná petek, láhví od piva a obalů od potravin, takže jsem prvních pár minut jenom sbírala odpad. Smetiště na fotkách mít nechci. Nakonec jsem tu pár fotek udělala. Trochu jsem si hrála se světlem – děti mezitím svačily v zahradě. Parkovali jsme na prasáka před lokací, ale kdyby sem dojeli karabiniéři, stačilo čuchnout k našemu autu, a bylo jasné, že tu stavíme v krajní nouzi.
Nakonec jsem obě holky vzala dovnitř. Čmeldin procítěný výkřik ,,Zombík!“, když v kumbálu zaštrachala myš, se stal pověstným.