Vesnice se nachází mezi poli, široko daleko není civilizace. Jde o pár opravdu malých domků, k nimž patří i kostelík. Stavení jsou bez koupelny a sklepa. Kde se jejich obyvatelé myli? Kde skladovali potraviny? Nikde nestojí žádná studna, po suchém WC ani stopy… A přesto se tu kdysi dávno skutečně žilo. Na jedné fotce je vidět letopočet z 19. století.
Těch divných věcí je víc. A to ještě nevíte, co se tam stalo nám.
…
Je pětatřicet ve stínu. Auto se čtyřčlennou posádkou parkuje co nejblíž k lokaci, to znamená dva kilometry od ní. My, dámy, jdeme napřed. Pánové v horku příliš nespěchají.
Po nějaké době dorazíme k prvním domkům této podivné vesnice. A podaří se nám velmi těsným okýnkem nasoukat se dovnitř.
Teď bychom měly dát vědět ostatním, že jsme v lokaci. My to ale neuděláme. Spokojeně fotíme, zatímco zbytek skupiny vstup do domku mine a pochoduje dál. Slyším je za oknem a jsem zticha jako pěna. Jako by ve vzduchu viselo něco, co probouzí v lidech jejich horší já…
Asi po půl hodině mám SZ: Kde jste?
Po pravdě odpovím.
Zuřivá odezva: To jste na nás nemohly zavolat?
Neslyšeli jsme vás. Jak jste daleko?
Asi čtyři kilometry, je tam strašný kopec!
Zlomyslně se pochechtáváme. Však jim ten pochod neuškodí.
Vylézáme z domku. Pánové už jsou zpátky. V kyselé náladě. My ale potřebujeme nafotit ještě jeden pěkný domek. Ptáme se, zda ho cestou nepotkali. Ano, potkali. Je bílý, na levé straně a nachází se asi 4 km daleko na velkém kopci. Ať si tam jdeme, oni už tam byli.
Odteď následuje peklo.
Kráčíme dlouhé kilometry v úmorném vedru. Potkáváme spousty domků. Žádný není bílý, nestojí vlevo ani na kopci a rozhodně není přístupný. Zuřím a telefonuji. Je to určitě bílý domek? Ano, je bílý. A je určitě vlevo? Ano, je vlevo. A je přístupný? No jasně! Fotky máte? Jen v mobilu, a za chvilku dojde baterka, nemůžeme poslat!
Dělají si z nás prdel?! Něco jsme přehlídly? Neodejdeme, dokud to nevyfotíme! Tou dobou si už pánové u auta na dece dávají šlofíka.
Pochodujeme mezi lány kukuřice a plevele tam a zase zpátky. Třikrát po sobě. A nadáváme.
Občas nás mine pán na traktoru. Jako by i on jezdil tu samou trasu. Nemluví, jen se usmívá.
Přece se ten dům nemohl do země propadnout! Není tu ani ten krpál. Jen mírné stoupání. Jedna z nás se vypravuje vzhůru omrknout krajinu. Ta línější (já), usedá zničeně na zem a čeká, jak průzkum dopadne.
Vodu už nemám, tak požírám pláňata a doufám, že nejsou otrávená. Rozhádáním a rozdělením skupiny začínají všechny horory! Okamžitě si vzpomenu na Kingovy kultovní Kukuřičné děti. Pročpak jsou ty domky tak malé? A co ten divný, usměvavý pán? Hlavně se musíme vyhnout poli!
Za sadem jsou jen další lány. Vracíme se a metodicky obcházíme každý domek navzdory umístění a barvě.
Je vpravo, žlutý jako kukuřičný klas, stojí hned na začátku, a už jsme kolem něj párkrát šli!!!
Vyjde najevo, že indicie, kde je druhý pěkný domek, nám dal kamarád podle fotek, barvu spletl a omylem si album prohlédl pozpátku.
Když pak uklízím foto výbavu do auta, oči se mi rozšíří hrůzou.
V kufru leží… čerstvě utržené kukuřice!