Tento příběh by mohl začínat nocí plnou vášně, kterou prožili tři urbexeři na společném pokoji: jeden prděl, druhej zvracel, třetí chrápal. Nikdo z nich se ale nevyspal. Následujícího ráno začala poslední a nejdrsnější infiltrace třídenního výletu: dostat se do plně zachovalého, opuštěného dolu. Kroužila jsem kolem něj na mapě už dva roky. Od návštěvy mě ale odrazoval fakt, že jediná cesta dovnitř vedla mrňavou dírou ve výšce pár metrů. I kdybych se nějak dokázala vyšplhat po zdi, byla otázka, zda se protáhnu skrz. Jakmile se ale objevily zprávy o demolici, nebylo na co čekat.
Asi ve třiceti stupňovém vedru, pod zataženým nebem postupujeme liduprázdným areálem až k díře. V cihlové zdi se šklebí vysoko nad zemí. To je šílenství, co když jsou ale někde otevřené dveře? Dřív než je stihnu najít se objeví podezřelí chlapíci v tmavém oblečení. Na security se pohybují až moc potichu a dokumentovat krásu mizející industrie sem asi taky nešli. Jeden z nich, když nás uvidí, začne křičet sprosté nadávky. Radši se skryjeme a zdálky pozorujeme, jak podezřelý týpek obratně šplhá po cihlové zdi. Dostává se na půl stopy úzkou plechovou rampu, která vede podél. Čelem ke stěně bez zaváhání postupuje po úzkém ochozu ve výšce asi čtyř metrů až k mrňavé díře a mizí uvnitř jako červ v jabku. Jeho kumpána už nikde nevidíme. Hustý.
Marníme čas debatou, jestli jít dovnitř, když jsou tam zloději kovu. Já se tam dostat chci. Zkoušíme několik dveří, ale je to marné. Nejspíš je ti darebáci zevnitř zavřeli. Nejistá cesta vede přes vedlejší budovu. Demoliční stroj tam vykousl zub tak velký, že jím bez problému projdeme všichni, ale má to háček. Zub je totiž ve čtyřech metrech. Žebřík s sebou my, blbci, nevzali.
Podaří se mi vyhecovat nejštíhlejšího a nejmrštnějšího z nás, aby to zkusil. Tomu se ale nechce za zloději. Nakonec se mi povede ho ukecat, že stačí zjistit, zda se dá projít pásovým dopravníkem z jedné budovy do druhé.
Máme štěstí, žádné zamčené dveře, průchozí to je. Následuje hledání čehokoli, po čem by se dalo vyšplhat. V mém telefonu existuje krásné video, jak Venda z URBEX Praha s kolegou z Empty Space táhnou dvou metrovou kovou skříň. Do deseti minut se nám naskýtá pohled na jeden z nejzachovalejších dolů, jaký jsme viděli.
V tu chvíli mě zastihne strašný bolehlav. Je mi až fyzicky zle. Kopnout do sebe předchozího večera pivo, za ním poslat láhev silného vína a to vše zapít pivem, byl špatný nápad. Usedám na schody, leju do sebe vodu, polykám zázračný růžový prášek, a čekám na smilování.
Uvnitř strávíme dlouhé tři, možná čtyři hodiny, dáváme si rozchod a žádné další lidi už nepotkáváme. Cesta zpátky je pohodlná. Povede se nám zevnitř otevřít dveře, které nám zavřeli zloději kovu těsně před nosem.
Fotky jsou z loňského léta, a to, co tam vidíte, je dnes už minulost. V areálu proběhla demolice.