V ústech cítíš nepříjemnou pachuť, v uších ti zvoní. Oranžový telefonní aparát na tvém nočním stolku nadskakuje. Přikládáš sluchátko k uchu a posloucháš lamentování sestry Janičky na druhé straně drátu:
„Pane doktore? Kde jste? Ordinace je plná pacientů…“
Skopneš ze sebe vlajku sovětského svazu, do které bylo tvé nahé tělo zabalené, málem se přerazíš o prázdnou láhev vodky, a řekneš:
„Janičko, řekni jim, že bez objednání nepřijímám, a ty, co mají přijít, obvolej. Dneska se neordinuje.“
„Ale pane doktore, na půl třetí máte objednanou soudružku Morávkovou. Vrtání. Víte, koho je to známá. Když jí nevezmeme, bude z toho kdovíco…“
„To máte pravdu. Soudružku Morávkovou odvrtat musíme. Teď ale něco mám. Zavolejte mi, Janičko, v půl druhé. Kdybych nezvedal telefon, nevzdávejte to a zkoušejte to dál, dokud se neozvu.“
S úlevou pokládáš sluchátko a odpotácíš se zpátky do postele. Raději se ale přikryješ normální dekou. Oslavy Velké říjnové socialistické revoluce jsou záležitostí psychicky a alkoholicky značně náročnou.
Vzbudí tě světlo. Je ráno. Zase? Zjistíš, že máš vápno. Z tvých rozmlžených vzpomínek vyplouvají velká červená ústa soudružky Morávkové. Tak tohle jsi teda pěkně zvrtal!
Třesoucími se prsty na kulatém ciferníku oranžového telefonního aparátu na tvém nočním stolku vytáčíš číslo do ordinace. Nikdo to nebere. Zkoušíš soukromý telefon slečny Janičky.
„Pane doktore, co se děje?“
„Soudružka Morávková…“
„Tu jste včera odvrtal. Dva kazy a bílé plomby. Byla moc spokojená. Pak jste jel domů to dospat. Dnes máme sobotu…“
Nasucho polkneš.
(Tento příběh, který jsem popsala tak, jak mi byl vyprávěn, věnuji všem zubařům jakož i doktorům a zdravotnímu personálu vůbec, kteří mají rádi průzkum a fotografie z opuštěných míst.)