Mohla by tu být tančírna… Představuji si ženu v dlouhých černých šatech, s péřovou čelenkou ve vlasech a skleněnými perlami kolem labutí šíje, a uhlazeného muže v tmavém tvídovém saku. Ti dva spolu tančí hříšné tango. Také se tu mohou během dne naobědvat. Bývala tu jídelna. A mnohem později tu jejich vnoučata mohla hrát míčové hry. Čáry na podlaze vybízejí k myšlence, že v dobách modernějších tu byla tělocvična.
Secesní budova s velmi pestrou historií je plná protikladů. Zvenku připomíná princeznovský palác, který by klidně mohl stát někde u moře v Itálii. Nachází se však v Čechách a těch necelých dvacet let, kdy objekt zůstává nevyužíván, se na něm podepsalo.
Zvenku krásná stavba je zevnitř v překvapivě špatném stavu. Trámy se drolí, zdi pokrývá černá plíseň a jeden strop má díru tak velkou, že by jí klidně mohl ďábel odnést doktora Fausta. Jediné, co zůstalo tak, jak to lidé opustili, je srdce objektu. Prostorný sál, který vidíte na mých fotografiích. Svou zachovalostí, krásou a čistotou ostře kontrastuje se zbytkem budovy. Ta je totiž až na tento architektonický skvost a pár malůvek na zdech úplně prázdná.
Rozklad a hniloba si však pomalu nachází cestu i do bělostného srdce domu. Kamenné sochy ještě před pár lety bílé, začíná požírat černá houba a pod stropním krovem vznikají praskliny.
Při pohledu na takovou krásu, která je nutně odsouzená k zániku, je mi smutno.