V této sluncem zalité industriální hale se vyráběly odlitky do aut, vlaků a elektromotorů. Po dobu necelý padesáti let se točily soustruhy, než přišel útlum výroby a ze soustružny se stalo opuštěné místo.
Její návštěvu vám ale nedoporučuji. Nevím, jak je to ve zbytku areálu, ale přímo v této hale byly instalované fotopasti a nějaký čas po mé návštěvě se tu událo pár dost divokých odchytů obnášejících ležení na podlaze obličejem k zemi, ztrátu části fototechniky (zřejmě se v celém tom kalupu někde zakutálela) a placení vysokých pokut. Kdo uposlechl pokynů ostrahy, vyvázl nakonec jen s finanční ztrátou, kdo se vzpěčoval, dostal na budku. A upozorňuji, že všichni ti lidé tam šli pouze fotit, což mohli na místě doložit drahou fototechnikou.
Takhle adrenalinový areál starých sléváren ale vždycky nebýval. Kdysi haly vítaly návštěvníky s otevřenou náručí (rozuměj, okny, dveřmi…).
První průzkumníci nevěřili svým očím, jak zachovalou tovární halu mají před sebou. Stroje sotva vychladlé, police plné nářadí. Úplné OBI! Zlí jazykové říkají, že někdy tou dobou část věcí zmizela. Co se ale nevešlo do kapes prvním průzkumníkům, zmizelo v batůžkách zlodějů kovu. S jedním z nich jsem mluvila. Po krátké výměně názorů na téma, kdo z nás (jestli vůbec někdo) je tu oficiálně, mi prozradil cestu dovnitř.
Jenomže…
Už v době, kdy jsem se o továrnu začala zajímat, se tu událo pár nepěkných průserů. Těch málo lidí, kteří tu tou dobou fotili před námi, chytli a i když nakonec vyvázli bez rozbité papuly a bez pokuty, nebyl to příjemný odchyt.
Takže k tomuto místu přistupujeme s respektem a nakonec dovnitř, my blbci, nevlezeme. A nevlezu dovnitř ani za dva roky, kdy chodím kolem areálu jak mlsná kočka, ale strach je pořád živý… Teprve za další rok dva si řeknu: Teď anebo nikdy!
A nelituji toho. Soustružna, byť trochu rozhrabčená četnými návštěvami lidí z blízké ubytovny, zůstává malým industriálním skvostem.