Dívám se přes plot na velkou výrobní halu a nechávám se vést ,,vábením industriálu“. Ten pocit je pokaždé stejný. Zbylo tam ještě něco, nebo už je budova vyklizená? A podaří se mi najít rozumný vstup?
Dost krkolomně překonávám dvou metrový plot s ostnatým drátem. Objekt za ním je co do přístupnosti a fotogeničnosti nejistý. Asi nemá cenu, abychom se tam škrabali všichni. Byla jsem aktivní, takže průzkum zbude na mně.
Na krátký okamžik se zarazím. Mám sama objevovat fabriku? Nu, už jsem za plotem, otáčet se nebudu. Vábení industriálu je příliš silné.
Zkontroluji si šátek. Mé rudé vlasy v žádném případě nesmí zářit. A rychle přeběhnu přes plac, kde mě mohou spatřit zaměstnanci z protější firmy.
Nevidím kamery a mizím ve vysoké trávě. Nevím, co čekat. Ale když mě tu chytí, budu to muset okecat. Jsem sama, ženská, na zloděje kovu snad nevypadám.
Vyrazila jsem nalehko. Nemám fototechniku, ani doklady, žádnou sváču, jen mobil. Bude fakt lepší, když mě nečapnou…
Projdu zelenou džunglí a vidím několik otevřených oken. Vše příliš vysoko. Metodicky obcházím barák, hlídám si každý potencionální vstup a najednou stojím uvnitř sluncem zalité haly.
Úspěch! To jsem nečekala.
Nikde není vidět žádný pohyb. Koukám po kamerách, ale žádné nevidím.
Vzadu to vypadá, že se tam svítí a je tam funkční dílna. Ale už jsem uvnitř. Risknu to. Prostě jdu a děj se vůle boží.
Projdu to celé a poslouchám, zda se nespustí čidlo.
Nic se nestane.
Udělám pár mizerných mobilovek a zacouvám zpátky do džungle neposekané trávy a náletové zeleně. Sem se rozhodně vrátím s technikou!
Když jsem na ústupu, zpozoruji v areálu zaměstnance.
Zahučím do křoví, čekám minutu dvě a nepozorovaně mizím.