Do některých budov slunce nesvítí. Je jedno, kdy je navštívíte. Jako by v nich vládlo věčné šero. Chodby se topí ve tmě. Snad jen do pár pokojů na jižní straně tu a tam vstoupí sluneční parsek, a svou přítomností naruší temnotu místa.
Tady jsem si ze začátku musela svítit baterkou. Po několika minutách však oloupané zdi ožily odpoledním světlem. Měla jsem štěstí. Tohle decay (opravdu decay!) místo nebylo tak temné, jak se zprvu zdálo.
Léta prázdná budova působí zvenku zachovalým dojmem. Uvnitř je to ale zcela o něčem jiném. Shnilé trámy visící ze stropů, díry přes několik pater… Jeden fotograf z naší skupiny (ten, který řídí) se tu necítil vůbec dobře a jeho zoufalý tichý křik „Pojďme už pryč, nebo jedete domů vlakem!“ zněl chodbami.
Bývaly to lázně.
Byly postaveny před více než sto lety, když byl v okolí objeven zdroj s velmi vysokým obsahem radonu (bezbarvý plyn bez zápachu, který se prý dá využít pro léčebné účely; u nás se radonová voda používala třeba v lázních Jáchymov). Sjížděli se sem pacienti z celé Evropy, léčilo se tu hlavně revma. Za druhé světové války lázně načas obsadila rudá armáda. Pro veřejnost fungovaly od padesátých let. Potom však město budovu prodalo soukromé společnosti se šalamounskou smluvní doložkou, že lázně se mají zrekonstruovat, „pokud to ekonomická situace dovolí“. Nový vlastník měl vlastní plány – vedle si postavil moderní rehabilitační kliniku, které funguje dodnes. Lázně ale přišli o klientelu a poslední host prošel dveřmi před více než třiceti lety.
Na co se čeká? Snad až budou vyjmuty z dotací EU a pro vlastníka bude výhodné je zbourat. Dost možná, že se dřív zřítí samy…