Tato zemská nemocnice byla založena v půlce devatenáctého století jako špitál pro chudé v malé vesnici. Ta však záhy povýšila na město a spolu s počtem obyvatel se rozrostl i špitál. Tehdy byla postavená i centrální budova. (Později byla ještě rozšířena.) Vybavení bylo jen to nejlepší, byly zde rentgeny, z kohoutků tekla teplá i studená voda a nemocnice se těšila vynikající pověsti. Fungovala během první i druhé světové, než ji obsadila sovětská vojska. Ještě v osmdesátých letech přijímala pacienty, potřebovala však rekonstrukci, a to by bylo nákladné. Nakonec byla v devadesátkách postavena nová, moderní nemocnice a ta stará zůstala nevyužitá. Po roce 2000 vyhořela a od té doby se stav jen zhoršoval. Přibylo grafity a pohyb v horních patrech byl jen pro sebevrahy.
Je to o to kurióznější, že ruina špitálu z poloviny 19. století stávala uprostřed rušného náměstí.
…
Vstup vede přes plot. Přelézá se na ulici všem na očích a do budovy se dá dostat už jen přes rozbité dveře. Kusy skla trčí výhrůžně z rámů návštěvníkům přímo nad hlavou. Vzhledem k tomu, kolik zvědavců tudy prošlo, bych čekala trochu příjemnější přístup.
Nám počasí přeje. V pravé poledne, ve čtyřiceti stupních, venku není ani noha.
Budova je obrovská, ale vyklizená. Daří se nám projít přízemí a nepropadnout se do sklepa, do vyšších pater je vyslán dobrovolný průzkumník (tj. já). Vstupuji na betonové schodiště, dál ani krok. Staré dřevo bývá drolivé. Stačí jeden pohled ke stropu a je jasné, že se to tady může kdykoli zřítit. Ještě ne tak dávno tudy však procházeli sprejeři a ze střechy býval krásný výhled.
Všem ve městě je jasné, že se sem pořád leze, protože to je kultovní místo, a všude by se musela dát mříž, aby se tomu předešlo. Těm, kteří se vydají i po schodišti, přestože mohli vidět, jak vypadá strop (ehm ehm…), patří poslední varování. Výstražná páska říkající bez slov: “Ještě krok a chcípneš! Můžeš mě překročit. Můžeš jít dál. Ale… Chcípneš!”
Z bezpečné vzdálenosti si ji cvakám a vracím se zpátky do přízemí, kde nikoho z naší skupiny nevidím. Zřejmě jsou ve sklepě. Posvítím tam kuželem světla a zařvu: „Wer ist hier!?“
(Dobře, dobře bylo to jen “Kde všichni jste, nahoře je hovno!”)
Vyděšený jekot mě utvrdí v tom, že moje domněnka byla správná. Urbex a adrenalin patří k sobě 😀
Dnes už se dovnitř nikdo nepodívá. Budova se stávala čím dál nebezpečnější, až ji zbourali.