Propadlá střecha, před pár lety tu hořelo. Bývala to špičková nemocnice. Není to ani třicet let. Je to o to kurióznější, že špitál z poloviny 19. století se nachází uprostřed rušného náměstí. Vstup vede přes plot. Přelézá se na ulici všem na očích a do budovy se dá dostat už jen přes rozbité dveře. Kusy skla trčí výhrůžně z rámů návštěvníkům přímo nad hlavou. Vzhledem k tomu, kolik zvědavců tudy prošlo, bych čekala trochu příjemnější přístup.

Nám počasí přeje. V pravé poledne, ve čtyřiceti stupních, venku není ani noha.

Budova je obrovská, ale vyklizená. Daří se nám projít přízemí a nepropadnout se do sklepa, do vyšších pater je vyslán dobrovolný průzkumník (tj. já). Vstupuji na betonové schodiště, dál ani krok. Staré dřevo bývá drolivé. Stačí jeden pohled ke stropu a je jasné, že se to tady může kdykoli zřítit. Ještě ne tak dávno tudy však procházeli sprejeři a ze střechy býval krásný výhled.

Všem ve městě je jasné, že se  sem pořád leze, protože to je kultovní místo, a všude by se musela dát mříž, aby se tomu předešlo. Těm, kteří se vydají i po schodišti, přestože mohli vidět, jak vypadá strop (ehm ehm…), patří poslední varování. Výstražná páska říkající bez slov: „Ještě krok a chcípneš! Můžeš mě překročit. Můžeš jít dál. Ale… Chcípneš!“

Z bezpečné vzdálenosti si ji cvakám a vracím se zpátky do přízemí, kde nikoho z naší skupiny nevidím. Zřejmě jsou ve sklepě. Posvítím tam kuželem světla a zařvu: „Polizei! Wer ist hier!?“

(Dobře, dobře bylo to jen „Kde všichni jste, nahoře je hovno!“)

Vyděšený jekot mě utvrdí v tom, že moje domněnka byla správná.

Urbex a adrenalin, to patří k sobě 😀