Probouzíš se ve vlhku uprostřed tmy. Je ti fakt blbě. Od žaludku. Ale taky se ti trochu motá hlava. Nejasně si vzpomínáš na poslední lokaci, kterou jsi navštívil. Utajený ústav jaderného výzkumu.
Hodně sis od toho místa sliboval, a když jsi byl uvnitř, cítil jsi velké zklamání. Police pootvírané, vyrabované. Rozbité sklo. Většina chemikálií chybělo. Najdeš leda tak velikonoční vajíčko a záhadné bílé tablety. Vypadají trochu jako aspirin. V dózách, pytlích, jen tak rozsypané na zemi. Všude o ně zakopáváš.
Nakonec jsi neodolal. To lákadlo bylo příliš velké.
Ochutnal jsi. Vždycky ochutnáš. Staré kompoty. Olezlé bonbony. Okurky v láku. Tohle byl taky „kompot“, i když trochu jiný.
Pak už si toho moc nepamatuješ. Snad jen ty háky. Zkoušel ses na nich houpat. Moc to nešlo. A několik metrů hluboké betonové díry. S těmi jsi radši nezkoušel vůbec nic.
Je ti pořád špatně. Neříkal někdo, že tu naměřil zvýšený stupeň radiace?
Otvíráš oči. Doufáš, že neležíš v jedné z těch dvou betonových jímek….
Skončil jsi ve vodě. Za sebou nahmatáš kramle vedoucí vzhůru. Otevřeným poklopem nad tvou hlavou padá dolu trochu světla. To ale nemá nic společného se září, která vychází z chodby proti tobě.
Podíváš se tam a celkem ti sklapne.
Řítí se proti tobě věc stažená z kůže. Je to beran a celý svítí! Není zas tak velký. Zastaví se na dva metry před tebou, vyhodí kopýtka, a nastaví ti zadnicí.
Jenom zíráš, jak tě bombarduje trusem. Bílým. Navlas stejným jako ty tablety…
Ještě pořád to stravuješ. Pokakal tě velikonoční RAD beránek!
To máš z toho, že si nemůžeš odpustit urbex ani o svátcích, a chodíš pořád v těch samých hadrech!