Budova ve funkčním areálu; pravidelně tam chodí hlídač, a jeho pes, to je spíš lev. (Jo, tahle hláška pes-lev se už pomalu stává legendou. Ale já za to nemůžu. Tak zněla informace od kamarádů, kteří už tam byli. Já tu čubu ani neviděla.) Jisté je jedno. Nikomu se tam nechtělo znova. Nakonec jsem je ukecala, za cenu pouhých třiceti minut na focení, z kterých se nakonec stala hodina. Tentokrát jsem fotila sama. Byl to urbex po cestě z jiného, velmi náročného urbexu, a všichni už byli unavení.

A byla bouřka. Ve velkých technických budovách mě pronásleduje pravidelně. Proděravělou střechu, kterou vidíte na fotkách, crčela do objektu voda.

Povedlo se mi být ve zdevastovaném velíně sama. Ostatní šli zkoumat sklep, který jsem si protentokrát odpustila.

O samotné „elektrárně“ vám toho bohužel moc nepovím, protože většina areálu stále běží. A i když to tam (tj. v ostatních budovách) na první pohled může vypadat jako urbex, opuštěné to není, a je tam dost velký pohyb zaměstnanců. Však i k nám hned někdo spěchal, jakmile bylo po buřině, a nás čekal rychlý, úspěšný ústup.