Sedíme na zemi a jsme zticha jako pěna. Bojíme se i uprdnout. V patře pod námi přechází policajt. Chodí rázně a jen tam, kde se nepropadá střecha. Zvuk kroků je pravidelný, trvá to dlouhé minuty. Jestli sebere odvahu vystoupat zrezlé schody a protáhnout se pod obřím trámem, který visí ze střechy jako Damoklův meč, jsme v pasti. Není kam utéct. Plán útěku vycházel z předpokladu, že až nahoru se za námi nikomu nebude chtít. Kdo by riskoval, že skončí pohřbený zaživa pod shnilými trámy!
Tohle místo byla láska na první pohled. Poprvé jsem tu byla před třemi lety. Tehdy byla opuštěná jen část, známá jako ,,elektrárna smillig sun“ podle usmívajícího se slunce na zdi. Venku zuřila bouřka a já měla na focení sotva hodinu. Moc málo na tak krásné místo.
Od té doby jsem se sem chtěla vrátit, ale nedařilo se. Místo se rozšířilo mezi lidmi, hlídač zvýšil ostražitost a začala sem jezdit policie. Něco mi říkalo, že podruhé to tak snadné nebude.
Ve skutečnosti nejde o elektrárnu, ale o papírnu. Kromě velínu se smějícím se sluníčkem a propadlou střechou tu je další industriální hala s papírenským strojem. Před třemi lety tento stroj fungoval, tak jsem halu pustila z hlavy.
Zpráva, že objekt je v demolici a stroje jsou rozbírány, přišla jako hrom z čistého nebe. Tady už není na co čekat. Jede se!
Parkujeme u lesíka a do objektu se dostáváme přes potůček. Zatímco balancujeme na zábradlí, kouká na nás partička mladých lidí se psem. Jsou na turistické stezce a vypadají v pohodě. Přesto z toho nemám dobrý pocit, vracet se nám však nechce. Vlezeme si do velínu se sluníčkem a fotíme.
Za ty tři roky se to dost změnilo. Díra ve střeše se povážlivě zvětšila a já se bojím, aby nám nepřistál na hlavě i zbytek střešních trámů.
Z obav mě vztrhne štěkot psa. Nevím, zda je to pravda, ale slyšela jsem, že hlídač má psa, který vypadá jako lev. Když vykoukneme z okna, psa o velikosti lva vidíme. Nepatří ale hlídači, ale té partičce, co nás viděla jít do areálu. Jsou to taky průzkumníci jako my. Takový velký pes v opuštěném areálu může být dobré krytí. V tomto případě ale není. Mám strach, že to upoutá pozornost místních. A taky že jo. Do patnácti minut parkuje před areálem policejní auto. Partička mě na to upozorní a za to jim patří náš dík.
,,No tak se jdem schovat!“ řeknu mrzutě, potlačím nutkání pohladit si pejska, na to fakt není čas, a rychle se evakuujeme do horních pater.
Partička s pejskem s námi bohužel nemůže. Všude jsou střepy.
Krčíme se pod střechou a slyšíme, že je chytli. Následuje desetiminutová přednáška pana policajta na téma, že do opuštěných objektů se neleze. Má to nacvičené, je vidět, že to neříká poprvé. Vysvětluje to klidně, ale důrazně. Svým způsobem je mi sympatický.
Když ztichne, čekáme ještě patnáct minut. Mezitím slyšíme odjíždět auto.
Když jsme v objektu opět sami, přesouváme se do ještě donedávna funkčních částí areálu. Já se celou dobu klepu. Jeden policejní výjezd už tu byl. Jestli sem kvůli nám budou muset znova, asi budou mít malou radost a já nemám peníze na pokuty.
Co myslíte, chytli nás u papírenského stroje?