Dnes ještě vyšlo slunce nad teplárnou, ale její dny se krátí a před mým příchodem stačily demoliční stroje vykousnout ve zdi kotelny okno do nebe.
Budova se drží zuby nehty, připravena nevydat své kovové srdce lacino. Jeden život už pohltila. Hned na začátku demolice. Patřil dělníku, který tam pracoval. Práce však pokračují dál. Místo, odkud jsem při první návštěvě fotila žluté schodiště, zmizelo. Po části podlahy zbyla jen černá díra.
Podruhé jsem se do areálu vkradla za tmy, na cestu mi svítil úplněk. A ačkoli tu takhle brzo ráno byl klid, měla jsem vtíravý pocit, že mě někdo sleduje.
Pak začaly ty zvuky. Jako by někdo dole pode mnou pracoval. Žádné auto však před bránou neparkovalo a dělníky nebylo nikde vidět. Na jednom místě mi dokonce nešel zaostřit foťák. Zkoušela jsem to snad desetkrát. Ostření vytrvale selhávalo. Jen na tom jednom místě. Co tam bylo? Technika nelže. Co zachytil objektiv a mému oku to uniklo?
Přesunula jsem se zpátky do zbytků kotelny se žlutým schodištěm. Poslední fotografie se ale nekonala. Vyrušilo mě lomcování dveřmi v patře pode mnou. Bylo tam vidět dírou v podlaze. Dveře, zajištěné řetězem, se pohybovaly. Jako by za nimi někdo stál a zkoušel je otevřít. Zprudka. Silou.
Sbalila jsem stativ. A konec. Nejsem tu sama.
Několik dlouhých vteřin jsem vyčkávala. Lomcování ustalo. Žádné další zvuky se už neozvaly. Byl to vítr? Prázdné budovy dělají divné zvuky.
Znovu jsem prošla celý areál, ale nikoho jsem tam nepotkala. Stísněný pocit mě však opustil, až když jsem budovu teplárny nechala za sebou a doteď se nemohu té otázky zbavit. Kdo nebo co bylo za zamčenými dveřmi a dobývalo se ke mě?
Byla to liška. Ve vykotlané izolaci si udělala pelech a v blátě po sobě zachávala „psí“ stopy. Anebo těmi dveřmi lomcoval další návštěvník…