Malé české městečko a krásný sen. Mít vlastní kliniku. V osmdesátých letech minulého století slovo dalo slovo a na zeleném drnu započala stavba. Ruku k dílu dali i místní, a to dobrovolně. Dobrá věc se podařila. V přízemí bylo zřízeno dětské oddělení a kartotéka, v patře zubní a další specialisté – ortopedie, chirurgie, rehabilitace a gynekologie. Jednoho dne nahradila obvodního lékaře (starého zkušeného doktora), mladá, krásná doktorka. Pro kliniku to byl opravdu zázrak, všichni ji od první chvíle milovali. Podle slov pamětníků od začátku byla jako lékařka úžasná. Přinesla nové metody, neváhala v jakoukoli denní i noční hodinu jet ke komukoli na návštěvu, opravdu se snažila a většina lidí ji měla opravdu ráda. Proto, když se v devadesátých letech rozhodovalo o privatizaci kliniky, podařilo se jí objekt získat (údajně za 1 Kč). Celé první patro zrekonstruovala a měla velmi smělé plány, které se jí zpočátku dařilo realizovat. Kromě ordinace praktického lékaře, kterou zde provozovala 5 dní v týdnu, zde byla 4 dny v týdnu dětská lékařka, dva dny v týdnu internista (vyhlášený bývalý primář interního oddělení), jednou v týdnu gynekolog, jednou v týdnu ortoped, který dojížděl z jiného města, jednou v týdnu rehabilitační lékař (též primář) a jednou za 14 dní dojížděl chirurg. Kromě toho zde fungovala velmi vyhlášená rehabilitace, ta byla v přízemí i v prostorech v patře. Další, co krásně fungovalo, byly sestry domácí péče, které pět dní v týdnu jezdily po pacientech do domácího prostředí. Klinika byla vyhlášená široko daleko. Problém začal být v tom, že paní doktorce nestačili místní pacienti a začala expandovat do okolních obvodů. Založila si další ordinace v sousedství, čímž vážně konkurovala místním lékařům. Přetahovala jejich pacienty k sobě, lákadlem pro ně byla hlavně rehabilitace a home care, které jim jejich doktoři nebyli schopni poskytnout. Celé to nabralo obřích rozměrů a vše se komplikovalo oprávněnou nenávistí ostatních lékařů. Paní doktorka byla také politicky angažovaná, což situaci nijak nezlepšilo. Prý došlo i k podvodu vůči zdravotní pojišťovně, který nakonec vyústil v to, že pojišťovna s paní doktorkou zrušila smlouvu.

Tak hořkou pilulku by zkousl málokdo. Paní doktorce se to bohužel nepodařilo. Pocit, že po ní všichni jdou – částečně oprávněný – udělal své. Se svým kolegy a zaměstnanci se rozešla ve zlém a chabou útěchu hledala v alkoholu. To byl počátek konce. Přišly dluhy… Následovalo odpojení elektřiny, vody, telefonu…

Budova byla nakonec prodána. Nový majitel s ní měl svůj plán, původní ráz zařízení měl být částečně zachován, ale z nějakých, snad finančních důvodů záměr nevyšel. Dům je dnes ve vlastnictví další soukromé osoby. Je víc než deset let nevyužívaný a dlouhodobě chátrá. Jeho zdi ožívají jen zpěvem ptáků, prolétávajících otevřenými okny v přízemí, a také hlasy místních děcek, která si tam chodí hrát. Letos nevydržela střecha a při mé návštěvě do budovy stropem proudila voda (album KLINIK BIZÁR). Nově jsou ale všechny díry zadělány.

Když se mi podařilo zjistit, co se tu stalo, rozhodla jsem se na jeden den vrátit bývalé pediatrii malé „pacienty“ a jejich hračky.

Každá panenka má jméno, a také svůj příběh (jak překvapivé 😊), ale o nich zas třeba někdy jindy…