Opuštěné domy mají svou atmosféru a svůj pach. A některé dostaly mezi urbexery i jméno. Dům písku. Dům u dvou babiček. Hunter House… Tenhle nevoní barvičkami, neoplývá skromnou krásou českého venkova ani nedýchá krvavými zločiny; čpí spíš špínou, prachem a marností lidského bytí.
Je to velmi starý dům, nasáklý vzpomínkami. Na své původní majitele. Lidi, kteří větší část života prožili za bývalého režimu a zaplavili skříně věcmi, jaké dnes nesou nálepku retro.
Přemýšlím, čí ruka dala do okna dřevěný domeček s panáčkem a panenkou a držela barevnou skleněnku? Kdo četl Kožíkovo Město šťastných lásek, pověsil jmelí nad zrcadlo a věšel labutě na vánoční stromeček? Vařil v kuchyni kávu a pil čaj? Natáhl šnůru, dal schnout prádlo a obrátil se v prach dřív, než uschnulo? Poslední kalendář je z roku 2004…
Stěny šeptají také vzpomínky na zloděje, kteří přišli pak. Hnáni touhou najít zašantročené bankovky a zlaté svatební prsteny, šmejdili, kde se dalo, aby našli… Nejspíš zase jen tu minulost. A tak odešli a dům zůstal lidmi zapomenut.
Brzy se v něm usídlil nocležník, který si nevybírá. Pavouk. A pozval k sobě manželku, sestru i milenku. Nebo možná to byla pavoučice a její samčí harém. Osminohá rodina zabrala všechny kouty, své sítě roztáhla po stěnách, a nakonec i mezi zdmi. V době objevení místa byly pokoje pavučinami doslova protkány.
Trpíte arachnofobií? Nic pro vás. Chlupatí obyvatelé vlezli i do skříní, a mě nezbývá než dumat, kolik z nich jsem si přinesla domů ve vlasech a ve svém fotobatohu…
(Dům jsem navštívila několikrát, a tak jsem byla svědkem toho, jak pomalu chátrá. Dnes je tam ještě větší bordel, pavučiny a prach. V první polovině minulého století tam žily dvě sestry. Jedna se pak provdala do vedlejší dědiny a odstěhovala. Ta druhá v domě žila dál, a snad založila rodinu a také v domě zemřela.)