Každé místo má svůj specifický pach. Zatuchlina. Myši. Odér posledního majitele. Ze stěn tohoto zámku dýchá historie naší země. Interiér býval, až na pár opuštěných klavírů a krásných lustrů, prázdný. Ale za jedněmi nenápadnými dveřmi zůstaly zapomenuté věci. Almara, která klidně mohla skrývat vstup do Narnie, velká „pirátská“ truhla jako stvořená pro poklad. Podivný pach, který nebyl nepříjemný. Stoleté dřevo. Staré čalounění. Houby (bohužel).

Na chvilku jsem se zastavila, přivřela oči, a kolem mne prolétly dějiny.

První z majitelů, tehdy ne ještě zámku, ale tvrze, Slavníkovec, úkladně zavražděný Přemyslovci na zemi krvácí. Tvrz přechází na nové majitele, věrné Přemyslovskému rodu. Páni přicházejí a odcházejí. Stejně tak jako hladomory a války. V 18. století na místě zbořené tvrze vzniká barokní zámek. Kvůli finanční neschopnosti vlastníků se ale záhy stává předmětem loterie (!). Nový majitel ho zvelebuje tak, že si ho nakonec vybere jedna z nejdůležitějších osobností českého státu jako své letní sídlo.

Zamrkám a kouzlo minulosti je pryč.

V druhé polovině 20. století, po znárodnění, byl zámek využívaný například jako ubytovna nebo škola. V devadesátých letech, po restituci, se vrátil posledním majitelům. Bohužel už ne ve stavu, ve kterém jim ho komunističtí soudruzi sebrali. Nešetrné proletářské užívání se na bývalém šlechtickém panství nehezky podepsalo. Byl to také hlavní důvod, proč staronový vlastník ztratil chuť vrátit zámečku původní slávu.

Zámek chátral. Vše vyvrcholilo tím, že místní výrostek rozbil několik oken. Jedním z nich jsem tam vlezla i já s kamarádem. Fotili jsme v poklusu, protože v zámecké zahradě přímo pod okny paní sekala trávu. Potkali jsme ji, když jsme si fotili park, a nakonec jsem se s ní dala do řeči. Paní nám vyprávěla o zámku, prý nevadí fotit ho zvenku a možná by nám ho mohla odemknout… Zahanbeně jsme přiznali, že to není třeba, že už jsme tam byli…

„Tím rozbitým oknem, nebo sklepem?“

„Tím okýnkem…“

,,No to udělal místní kluk. Bez rodinného zázemí. Rozbil těch oken několik. Škoda za desítky tisíc… Nikdo si na něm nic nevezme… Já už dovnitř ani nechodím. Nechci se koukat, jak to tam chátrá.“

Jsem urbexer. Baví mě fotit chátrající místa. Ale po tom rozhovoru s paní správcovou, které na zámku zjevně záleželo, mi bylo smutno.

Pochopila jsem, že sami majitelé nemají jasno, co se zámkem dál, a nejradši by ho prodali.

A teď se podržte. Zázraky se dějí. Nejen v pohádkách.

Pár týdnů po mé návštěvě se našla dobrá duše, která se rozhodla zasvětit záchraně historického objektu svou energii i prostředky.

Zámek už není opuštěný. Má majitelku. Novou zámeckou paní. Jejím cílem je zámek obnovit a jeho prostory využít jako zázemí pro ty, kteří nic takového nemají. Děti, které vyrostly v dětském domově, a po svých 18. narozeninách nemají kam jít.

Za mě je tohle skvělá myšlenka a držím nové zámecké paní palce, ať se jí v jejím počínání daří.