Každé místo má svůj specifický pach. Zatuchlina. Myši. Odér posledního majitele. Ze stěn tohoto zámku dýchá historie naší země. Interiér býval, až na pár opuštěných klavírů a krásných lustrů, prázdný. Ale za jedněmi nenápadnými dveřmi zůstaly zapomenuté věci. Almara, která klidně mohla skrývat vstup do Narnie, velká „pirátská“ truhla jako stvořená pro poklad. Podivný pach, který nebyl nepříjemný. Stoleté dřevo. Staré čalounění. Houby (bohužel).

Na chvilku se zastavím, přivřu oči a kolem mne prolétnou dějiny.

První z majitelů, tehdy ne ještě zámku, ale tvrze, Slavníkovec, úkladně zavražděný Přemyslovci na zemi krvácí. Tvrz přechází na nové majitele, věrné Přemyslovskému rodu. Páni přicházejí a odcházejí. Stejně tak jako hladomory a války. V 18. století na místě zbořené tvrze vzniká barokní zámek. Kvůli finanční neschopnosti vlastníků se ale záhy stává předmětem loterie (!). Nový majitel ho zvelebuje tak, že si ho nakonec vybere jedna z nejdůležitějších osobností českého státu jako své letní sídlo. Sám Tomáš Garrigue Masaryk.

Zamrkám a kouzlo minulosti je pryč.

V druhé polovině 20. století, po znárodnění, byl zámek využívaný například jako ubytovna nebo škola. V devadesátých letech po restituci se vrátil posledním majitelům. Bohužel už ne ve stavu, ve kterém jim ho komunističtí soudruzi sebrali. Nešetrné proletářské užívání se na bývalém šlechtickém panství dost podepsalo. Byl to také hlavní důvod, proč staronový vlastník ztratil chuť vrátit zámečku původní slávu.

Vše vyvrcholilo tím, že místní výrostek rozbil několik oken. Jedním z nich jsem tam vlezla i já s kamarádem.

Dokumentujeme v poklusu, protože v zámecké zahradě přímo pod okny paní seká trávu. Potkáváme ji, když už jsme venku, a já se s ní dávám do řeči. Vypráví nám o zámku, prý nevadí fotit ho zvenku a možná by nám ho mohla odemknout. Zahanbeně přiznávám, že už jsme tam byli.

„Tím rozbitým oknem, nebo sklepem?“

„Tím okýnkem.“

,,No to udělal místní kluk. Bez rodinného zázemí. Rozbil těch oken několik. Škoda za desítky tisíc. Nikdo si na něm nic nevezme. Já už ani dovnitř nechodím. Nechci se koukat, jak to tam chátrá.“

Jsem urbexer. Baví mě fotit chátrající místa. Ale po rozhovoru s paní správcovou, které na zámku zjevně záleží, mi je smutno.

Ale zázraky se dějí.

Pár týdnů po mé návštěvě se našla dobrá duše, která se rozhodla zasvětit záchraně historického objektu svou energii i prostředky.

Zámek už není opuštěný. Má majitelku. Novou zámeckou paní. Jejím cílem je zámek obnovit a jeho prostory využít jako zázemí pro ty, kteří nic takového nemají. Děti, které vyrostly v dětském domově, a po svých 18. narozeninách nemají kam jít.

Podle mě je to skvělá myšlenka a držím nové zámecké paní palce, ať se jí v jejím počínání daří.