Víte, že existoval barák se zahradou plnou mrtvých těl? Zkoumalo se tam, jak rychle se tkáně rozkládají působením ledové vody, větru, horkého slunce… Šlo o to nechat na ,,mrtvém dobrovolníkovi“ působit určité živly a tepelné podmínky… Dějiny soudního lékařství jsou pro obyčejné smrtelníky občas docela „bizár“. Nejsou však nosné konstrukce domů svým způsobem skelety? Budovy jako schránky plné věcí… zanechané přírodě na pospas?
Jako tato laboratoř, která byla opuštěná doslova ze dne na den. Jen její rozklad nikdo nezaznamenával a nezkoumal. Nebyl to experiment, ale důsledek ukončeného podnikání.
Deset let chátrání a zkázy si vzalo svou daň. Zatéká sem. Jako z udělání přímo do kompletně vybavené laboratoře. A tak se vyprchávající chemikálie vsakují do zbytku budovy.
Na židli laboranta vyrašil mech. Psací stůl i skříňky se bortí a laboratorní vybavení bičují dešťové kapky. Voda bubnuje do střechy a škvírami v plechu padají kapky dovnitř a tříští se o vykachlíkovanou podlahu a skleněná hrdla baněk.
V hustém dešti zdolávám kovové venkovní schodiště, jehož část chybí. Překračuji několikametrovou propast a střechou přes výtahovou šachtu se dostávám do budovy.
Vládne tu šero. Mokro. A ticho jako ve vraku potopené lodi.
Cesta do laborky vede přes tmavou kaluž. Není to krev. O to je to horší. Kaluž je obrovská. A já nemám gumáky. Jen tenisky. Je léto. České a deštivé. Nakonec to risknu. Šlápnu do toho sajrajtu a jdu dál. Čeká mě dlouhé focení v mokrých ponožkách.
Většina z vás uvidí na mých fotkách jenom „bordel“. Deset let tu nikdo nebyl… a očividně sem už dlouho prší. Já ale vidím místo, kde se dobře pracovalo. Než sem začalo zatékat… Žádný vandalismus. Všechno je to čistá práce vody a vzduchu.
Některé přístroje by měly velkou cenu. Ale všechno znehodnotil čas.
(Fotografie jsou několik let staré. Dnes už to tam vypadá úplně jinak a časem vám snad povím ten smutný příběh celý.)