Podzim, 2019, den první.

Nejkrásnější místo, které jsem po všech těch ruinexech navštívila. Fascinovaně procházím prázdným sálem, parkety se zvedají ke stropu, přesto z nich někdo utřel prach. Nade mnou visí unikátní lustr. Zchátralé schodiště vede do patra plného zelené džungle… Téměř dvě hodiny fotím miniaturní prales kapradin, lišejníků a mechu, který raší z podlahy, stropu i stěn.

…

Podzim, 2019, den druhý.

S baterkou v roztřesené dlani postupuji tmou a ignoruji podivné mihotající se stíny. Kde je ten bazén? Tak kde? Včera jsem si část hotelu prošla s kamarádem, potkali jsem přitom pár zvědavců. Dnes jsem tu ale úplně sama. Kamarád šel fotit vlaky. Štěstí, nebo smůla? Snažím se najít chodbu mezi starou a novou částí, kde se má podle všeho nacházet bazén. Konečně ho mám!

…

Podzim, 2020.

Co udělal jeden rok s místem, které se drželo celý urbexový věk? Mechová část je ještě mechovější, jen dezertovala nějaká lampa a pár židlí odpochodovalo o kus dál. Pěh hodin focení uplynulo jako nic. Přízemí ale tolik štěstí nemělo, novější část je téměř komplet zdevastovaná.

„Grandhotel Atlantis“ chátrá víc než 20 let. Postavili ho na začátku 20. století s cílem zřídit nejmodernější ubytování pro 100 hostů s maximálním luxusem, jaký si tehdy člověk dokázal představit. Z kohoutků tekla horká a studená voda, na stropech zářila elektrická světla, fungovalo tu ústřední topení, hudební místnost a elegantní restaurace. Hotel navštívil dokonce i pruský císař Vilém.

Ve dvacátých letech 20. století, kdy začakly být ve velké módě zimní sporty, nebyla o turisty nouze. Aristokracie sem přestala jezdit ažb začátkem druhé světové války, kdy byl hotel přeměněn na vojenskou nemocnici. Místo bezstarostných turistů v hotelových pokojích a chodbách sténali zranění a zmrzačení vojáci.  Po válce se hotel stal rekreačním domem Rudé armády, a kolem poloviny padesátých let začala hotel používat sovětsko-německá těžební společnost jako rekreační středisko pro svoje zaměstnance. Do hotelu se znovu vraceli „turisté“.

Později byla otevřela restaurace i pro veřejnost – ale pouze na dvě hodiny denně. Během mezinárodních lyžařských soutěží byli v hotelu ubytováni závodníci, jejich trenéři a funkcionáři a od 60. let minulého století bylo místnímu obyvatelstvu dovoleno využívat nově vybudovaný bazén.

Po znovusjednocení Německa byl hotel prodán mezinárodní společnosti, která místo provozovala až do roku 1998. Od té doby budova chátrá.