,,A vyběhl na mě chlap. V jedné ruce držel obrovský nůž a v druhé meloun. Vy čů….i zas….ý, vy pí…é, co tady děláte? Řval na nás, nedalo se s ním mluvit,“ svěřil se mi kamarád s opravdu nepříjemným odchytem.
,,Tam nás naháněli, to bylo dost drsný. Jeden z nás se musel asi hodinu schovávat v mašince,“ píše druhý kolega urbexer.
,,Jednou tam chytli týpka s děckem, a kdyby neměl sebou děcko, tak ho nejspíš zbušej,“ napsal mi kluk, co tam fotil před námi.
To už samo o sobě stačí, abych lokaci dala na ,,black list“. Sem, Lustigu, ne! Jenže víte, jak to chodí. Červíček hlodá a žádné předsevzetí nevydrží věčně.
A tak se jednoho nevlídného rána vydáváme směr toto opravdu decay místo. Je pošmourno, lehce nad nulou a prší. Na adrenalinový urbex ideální počasí.
Překvapuje mě, v jak špatném stavu se okolní haly nachází. Dole je džungle a nahoře hrozí zřícením stropní trámy. Nechci zůstat pohřbená pod troskami, a při každém kroku koukám, kam šlapu, abych si v suti a kamení nezvrtla kotník.
Navzdory tomu to tu je velmi fotogenické. Mechový velín je přímo magický a já ho mám jenom pro sebe. Celou hodinu. Než mě vystřídá zbytek party
Okolí vrže a skřípe. Všude kape voda. Je to úplný koncert. Voda crčí í dírami ve střeše. Natáčím si to na mobil.
Počasí nám jde na ruku. Ve funkční části areálu je sice živo, slyším provoz z hal, kdesi štěká pes, ale nikomu se nechce do deště. Tak tiše, jako jsme přišli, zase odcházíme, a až před autem zjišťujeme, že jsem špinaví jak prasata. Správně špinavé, neboť jsme si tentokrát střihly dámskou jízdu.
Je fajn, že mám kolem sebe holky, co jsou stejná hovada jak já, taky maj slabost pro industriál a vlezou všude. Já jsem z nich samozřejmě nejšpinavější. Ve velínu se mi povedlo postavit fotobatoh pod okap a v sušší hale plné písku jsem ho dala na zem. Jak byl mokrý, obalil se mi tam jako řízek, takže musel doma do pračky…