Je zima že by psa nevyhnal a my se opatrně protahujeme dírou v plotě. S tím psem to nepíšu jen tak, protože pes tu opravdu je. Na začátku infiltrace bylo jsme zjišťovali, kde se zrovna pohybuje. Působil přátelsky a byl v kotci – ideální stav.
Areál je zarostlý a opuštěný už pár let. V létě tráva po pás, v zimě drny, všude vysypané sklo a kousky kabelů… Hotové postapo. Okolo ale stojí funkční firmy a zaměstnanci v nich mají ostříží zrak. Každý občan je potencionální špion, dojezd ochranky je velmi rychlý, policie bývá poslední dobou nevrlá a hrozí pokuta okolo pěti tisíc. Měla jsem informaci, že to chtěli aspoň částečně zprovoznit, ale vývoj událostí tomu zabránil. Dneska tam můžete dělat už jen dvě věci – fotit, protože industriál je to stále úžasně fotogenický, nebo krást měď. Bohužel, krade se tam dost a my jednou před areálem magnety (tj. zloděje kovu) potkali. Takže jsme nanejvýš opatrní. Jdeme pouze ve dvou, hezky začátkem týdne v pravé poledne, když jsou všichni slušní lidé buď na obědě, nebo v práci. Venku mrzne, ale sníh nepadá, takže nebudeme zanechávat stopy.
Hala, která se před námi otevře, je zalitá sluncem. Paprsky světla dopadají na zaprášené ztichlé stroje a mě jímá úžas. Dáváme si rozhod, abychom se jeden druhému při focení nepletli do záběrů. Díky tomu mám na celé dvě hodiny tento mizející industriální klenot jenom pro sebe. Je to tu dost velké, abychom se během té doby vůbec nepotkali.
Zvláštní pocit, procházet se v tak obrovské hale, poslouchat jen vlastní kroky a vítr, který mezi vysklenými okny vyhrává znepokojivou melodii. Do kvílivých tónů se v jednu chvíli vloudí i štěkot psa. Teď právě je hlídač na obhlídce. Mám strach, že mě jeho pes cítí. Ustupuji od oken a dveří a krčím se ve tmě u zdi. Nemohu se zbavit představy, jak se jedny z mnoha dveří v hale otvírají a v nich stojí tmavé siluety: hlídač a jeho pes.
Bude na vodítku, nebo na volno?
A pak to ustane a já slyším jen skučící vítr. Zatnu zuby a jdu si dofotit zbytek haly.
Potichounku, tak jak jsme přišli, areál zase opouštíme. Třeba ho jednou někdo zprovozní, ale po pravdě, já tomu nevěřím. Těžkému průmyslu u nás odzvonil zvonec.