Znala jsem ji jen zvenku a už dlouho jsem se chtěla podívat dovnitř. Monumentální epická stavba mi otevřela dveře těsně před demolicí.
Dnes už je kotelna s impozantním komínem, na který natajno vylezli jenom čtyři komínáři (to je málo), minulostí. Během focení mi doslova mizela před očima. Dělníci jednu z trubek rozřezali dřív, než jsem si ji stačila vyfotit. Spodní patro, kde dřív stávaly kotle, jsem už nestihla. Zbyl jen uhelný čmoud a barevná mlha způsobená demoličními stroji.
O to větší překvapení bylo, když jsem vyšplhala po několika metrovém žebříku na ještě nerozřezané kotle. Nemám ráda výšky, ale občas se člověk musí přemoct. Když jsem stála na okraji šedého kovu a hleděla dolů do propasti, připadala jsem si jako na jiné planetě. Na místě tvořeném podivnými industriálními útesy s hladinou průzračné hluboké vody pod sebou. Pohled dolů byl pohledem na dno trochu jiné Macochy.
To ale nebylo nic ve srovnáním s tím, když jsem po schodišti vystoupala do nejvyššího patra. Sem ještě demoliční činnost nedošla. V odpoledním slunci všechny ty kotle a trubky působily v dokonalé souhře a harmonii. Nic nenasvědčovalo, že konec je na dosah ruky a během pár dní všechno skončí ve šrotu. Tady jsem také poprvé slyšela budovu hrát.
Ne, při focení nebaštím houbičky, ani další narkotika. Stačí mi mé vlastní přirozené drogy, endorfiny neboli hormony štěstí.
Jestliže domy mají duši, mezi těmito stěnami se na chvíli usídlil duch Johanna Sebastiana Bacha. Zvuk demoličních strojů z přízemí se mísil s holuby vrkajícími vysoko nade mnou a větrem deroucím se dovnitř otevřenými okny. Výsledkem byla dokonalá industriální fuga. Říká se, že většina Bachových skladeb se zachovala jen částečně, a každý umělec je hraje po svém. Tuto skladbu hrála kotelna.
Vylezla jsem si také na střechu, odkud jsem měla celý areál jako na dlani.
Kotelna byla postavená v polovině osmdesátých let minulého století a cca 35 let produkovala teplo a teplou vodou pro průmyslový areál. V rámci přechodu na plyn byla ale odsouzena k zániku.