Dnes se vrátíme několik století nazpátek. Zuří třicetiletá válka a krajem táhne Švéd. Císařští (tj. „naši“) mají své vojenské stanoviště na kopci a sledují, zda se neblíží nepřátelské vojsko.
Toho večera maršál kouzelného jména, které vám nepovím, obešel hlídky. Kraj se zdál v záři zapadajícího slunce tichý jako hrob. Maršál dlouho hleděl do postupujícího šera, jestli se na obzoru neobjeví tmavé body. Starost byla na místě. Jeho vojáci strážili vojenskou pokladnu. Zlato nesmí v žádném případě padnout do švédských rukou!
Lehnout si šel až za tmy, ale neusnul. Probralo ho hlasité kokrhání. Kohout ale v noci normálně nekokrhá. Něco se děje! Okamžitě všichni do zbraně!
A skutečně. Švéd pod pláštíkem noci překročil blízkou řeku. Maršál byl však na útok připravený a zahnal nepřítele na ústup.
Později, když válka skončila, se maršál v kraji usadil. Postavil si tu zámek a na kopci, odkud tehdy pozoroval pohyb nepřítele, dal vystavět kostel. Na kostelní věž, na počest ptačího zachránce, posadili plechového kohouta.
Kohout hlídal kraj několik staletí, ale před cca třiceti lety musel být ze svého bidýlka odstraněn, protože hrozilo, že nějakému kolemjdoucímu přistane na hlavě. Kostel je také už dlouhá desetiletí veřejnosti nepřístupný, neboť je poškozený a na mých fotografiích uvidíte na stropě obrovské praskliny. Naštěstí mi ale jeho části na hlavě nepřistály.