Resita, nebo také rumunsky řeka, je jedním z nejstarších těžařských průmyslových center v zemi. Na začátku dvacátého století tu byly postaveny obrovské ocelárny a železárny, které prošly v padesátých letech po 2. světové válce modernizací. Jejich impozantní, dnes již vyhaslé pece se stále tyčí k nebi jako boží prsty. Město je také plné chladících věží, které hrdě vykukují z poza husté zástavby domů. Stav průmyslových budov je však bezútěšný. Díry ve střeše a rozbitá okna, za nimiž se ale svítí, jsou tu zcela běžným jevem.
Vyráběli se tu také parní lokomotivy, jejichž expozici si člověk může prohlédnout ve venkovním muzeu. Protože jsme byli mimo sezonu, měli jsme prohlídku bez výkladu, za to zadarmo a bez lidí. Našli jsme tu dvě uštěkaná, ale už ne tak moc statečná štěňátka, která jsme vyrušili v jejich úkrytu pod jednou z lokomotiv. Nejdřív nás chtěli sežrat, ale když s námi jejich výhrůžné ňafání nic nedělalo, otráveně zalezli zpátky do stínu.
Horší to bylo v průmyslové části, které připomíná ostravské Vítkovice. Zaparkovali jsme pod mostem. Naše auto však okamžitě budilo pozornost místních, kteří jsou… Řekněme velmi chudí, drzí a jejich kůže má trochu jiný odstín. Přestože jsme si prohlíželi areál jen přes plot, každou chvíli mě někdo zastavil. Protože jsem tam celkem bezostyšně fotila, zatímco pes štěkal a skákal na plot, zařadili si mě do kolonky ,,drzá asi Ruska“ a dostala jsem nejméně dvě varování, ať probůh nelezu dovnitř. Užuž jsme z místa odlehlého chtěli vypustit drona, když tu volal kamarád, který čekal v autě, ať okamžitě valíme zpátky, že se mu místní spoluobčané dobývají do auta, natahují se do okýnka, kopou do dveří a dožadují se ,,money“. Nakonec musel přeparkovat a raději jsme jeli pryč. Ne vždy je průzkumníkům přáno.