Někdy stačí jeden pohled, jediná fotografie, a člověk se zamiluje. Přesně to se mi stalo v případě tohoto půvabného industriálního skvostu. Zlatý velín… Věděla jsem, že na jeho panely položím ruce, i kdyby Slunce mělo spadnout do moře a už tam zůstat.

O měsíc později:

Kousek od „elektrárny se zlatým velínem“ parkujeme auto. Elektrárna je obstoupena betonovým plotem, ale s tím si poradíme…

Svižně postupujeme polyfunkčním areálem, až se před námi objeví dopravník na uhlí. Lezeme dovnitř a hledáme cestu do haly s turbínami.

Dopravník má více pater a taky další ramena… Takže kudy?

Metodicky ho procházíme celý. Včetně funkčního ramene (!). V předklonu, rychle, foto výbavu v ruce… Kolem nás sviští vozíky s uhlím. Řve to a vrčí, není slyšet slova. Za oknem jezdí bagrista.

Už jsme u stroje, který dopravník ovládá. Drnčení a rachot ještě zesílí a mě se zdá, že kvílí alarm. Nechávám si to pro sebe (má oblíbená taktika, zejména, když si myslím, že jsem čidlo sama spustila).

Udýchaní dorazíme k tmavému schodišti, visací zámek je ve skutečnosti odemčený.

Vklouzneme do krásné retro kanceláře s šatnou. Počítače jsou zapnuté. Nezahrajeme si solitéra? Všímám si skříňky plné klíčů s popisky. Mám sto chutí půjčit si ten od velínu, ale neudělám to.

Kanceláře ale nejsou propojené s žádnou další budovou.

Takže zpátky v předklonu pryč. Bagrista za oknem pilně pracuje. Všude to rachotí a na pásu sviští kovové pekáče s uhlím. Je to stejně šílené jako úžasné. Nějaké temné části ve mně se to líbí. Konečně jsme zpátky v nefunkční části dopravníku.

Znovu to procházíme, dokonce přelézáme dopravní pás, který se může kdykoli rozjet, ale nikde žádná cesta k turbíně.

Bagrista má obědovou pauzu, a tak rychle přeběhneme volným placem a zkoušíme jinou cestu. Dveře do haly s turbínami. Víme, že ještě před dvěma týdny jimi někdo prošel. Dnes je však na nich čerstvá plomba. Červená. Jako moje vlasy.

S nepořízenou se vracíme do auta.

O čtyři dny později:

Kousek od „elektrárny se zlatým velínem“ parkujeme auto.

Ještě ani nejsme v areálu a už vidíme securiťáka, jak obchází kolem venkovní části plotu a kouří.

Kamarádi našli zbrusu novou cestu. Je čerstvá jako tržná rána po granátu. Stejně příjemná. A vede naším oblíbeným dopravníkem…

Vklouzneme dovnitř takřka s láskou. Těším se na adrenalin s bagristou, ale bagr nehybně stojí v uhelném prachu. Jediný skutečný adrenalin je ta naše cesta.

I když si myslím, že jsme dokonale připravení na infiltraci, dlouhé minuty bloudíme v zázemí elektrárny. Prostor plný kovových roštů spoře osvětlují zářivky…

O hodinku či dvě později:

Máme už pár fotek krásné elegantní haly s turbínami a rozhodneme se zkusit velín.

Je přístupný! Trpělivě se střídáme u dveří se stativy. Když už mají všichni nafocený čelní pohled, hladově se vrhnu k panelu a položím na něj ruce. Konečně! Ve stejnou chvíli se kamarád batohem zavadí o boční panel a ozve se zvuk, který urbexeři nemají rádi.

Spustili jsme čidlo!

Rozladěně balíme techniku a mizíme v rozsáhlém zázemí elektrárny. Ve tmě a tichu čekáme dlouhé minuty, a když se nic neděje, vracíme se dofotit zbytek haly.

Za hodinku, či dvě později:

Velín volá!

Rychle proběhnu kolem panelů, nic se neděje. Dotknu se jich, božské ticho. Fotíme dle libosti. Všechno je pod proudem. Kdybychom to uměli, odsud bychom mohli elektrárnu znovu zprovoznit. A kdybychom byli kokoti, tak se tu posadíme, vysílačku v ruce, nohy na stole… Takové věci my ale neděláme. Nikdy. Urbexer by měl mít své zásady…

O pár minut později:

Fotíme se navzájem v šéfovském křesle… Nohy na stole, telefon v ruce…

Ehm, čas vypadnout.

Nepozorovaně opouštíme areál, a když už sedíme zpátky, jako taková tečka za úspěšnou infiltrací nás míjí auto security.