Mekka mnoha urbexerů!
Akci předchází důkladnější příprava jako studium satelitních map, sledování videí, čtení cizojazyčných komentářů od těch, kteří tam byli, a hledání info ke vstupu. Naštěstí máme návod od skupiny, která se do elektrárny vplížila pár dní před námi.
Tohle má být první mnou navštívená elektrárna, a dokud ji neuvidím zevnitř, neodjedu!
Zpočátku se situace dobře nevyvíjí. Jsme unavení z dlouhé cesty, za sebou máme sotva pár hodin spánku a poslední lokace se nevyvedla. Nejradši bychom se natáhli někde na postel. Místo toho procházíme parkem plným lidí. Na každém rohu na nás pomrkává funkční kamera. Pod jednou takovou je třeba překonat vysoký plot.
Zdrceně usedáme na lavičku. Lidí je tu opravdu hodně, jsou všude, a plot je vyšší a škaredší, než jsme předpokládali. Padá návrh, zkusit to zítra. Ta myšlenka se mi nelíbí. Plot bude škaredý a vysoký za každého počasí. Mrkneme s kamarádkou na sebe. Dámy první! Stejně nemůžeme jít čtyři najednou.
Adventura „Power Plant Hungary“ začíná!
Tři minuty, hbitost, rychlost a hlavně drzost, a jsme tam. V části objektu se stále pracuje. Slyšíme lomoz, hučení a zvenku i jednotlivé zaměstnance. Maďarština je zvláštní jazyk. Ale nikdo nás neviděl. Píšu ostatním textovku: Pojďte za námi, jsme v objektu!
Následuje nejtěžší část. Najít schovaný žebřík a dál postupovat ventilací po trubkách a po úzkém ochozu. Původně měla být i procházka po střeše a schovávačka před security dole. Pohybujeme se s baterkami v naprosté tmě. Konečně si můžu sundat čepici!
Naše nevlídná cesta počítá s tím, že budou otevřené jedny konkrétní dveře (před dvěma týdny nebyly). Při některých úsecích si musíme navzájem pomáhat. Věděli jsme, do čeho jdeme. Máme malé batohy, já jen malý stativek, omezenou fotovýbavu. Rozhodně bych nikomu nedoporučovala jít sem sám.
Mission Complet!
Nám to připadá jako hodiny. Ve skutečnosti jsou to pouhé minuty. Už nejdeme podle návodu, ani dle paměti. Jdeme prostě vpřed. Zkoušíme dveře. Pohnou se. Před námi se rozvírá pohled na známé schodiště. Cesta do industriálního ráje je volná!
Rozkládáme stativy, a okázale ignorujeme psí hromádky mezi panely. Smrdí a některé jsou čerstvého data.
Když slyšíme cizí hlasy, trochu nás to rozhodí. Nikdo však nevstoupí, a tak fotíme dál. Zhruba po deseti minutách zaslechneme kroky. To není dobré. Kroky zní z chodby, která je jedinou únikovou cestou.
Naše možnosti jsou omezené. Schováváme se za velící panely a čekáme. Dveře se otevřou. Vstoupí maďarský hlídač a něco na nás volá.
Zkroušeně vylézáme. Já, kamarádka a dva statní urbexeři. Hlídačova pozornost přesto směřuje ke mě. Hned si mě zařadí jako potížistu a bere mi z ruky pidistativ.
Něco nám říká, ale my mu nerozumíme a on neumí anglicky. Po chvilce z chodby vykouknou ještě dvě dámy. Evidentně hlídačovy dcery. Předtím jsme je slyšeli a ony zas slyšely nás. Šly si prohlédnout velín, a když viděly, že tam někdo je, vrátily se pro tatínka.
Být chycen hlídačem je potupné, ale být přistižen jeho dcerami! To se může stát jen nám!
Počkáme na dalšího zaměstnance, který umí anglicky a domlouváme se přes google translater. Je pátek večer, pětatřicet ve stínu… Nechce se jim to řešit, takže nás vypakují a já mám konečně zpátky pidistativ.