Hned u brány spadlý plot, areál působí podivně strnulým, až snovým dojmem, jako kdyby člověk vstoupil do jiné časové roviny. Snad o pár let zpátky, na sklonek minulého tisíciletí. Vstupní dveře jsou pootvírané, stěny kvetou novým životem, dřevěné podlahy se pod nohami vyzývavě houpou a ve stropě v posledním patře zeje díra do nebe. Barvily se zde textilie. Na nástěnce visí vzorníky. V archivu nacházím účetní doklady z roku 1998, možná i z let pozdějších. Jsou tu také kanceláře, kde každý krok je jako na houpačce. Dřevo mi pod nohama pracuje a já z toho nemám vůbec dobrý pocit. Nevidím žádný počítač, zato starý psací stroj, starý telefon, kazetový magnetofon, velké dřevěné razítko. Zlatá devadesátá léta?
Pouze v jedné kanceláři jsou počítače (zřejmě ředitelna) a také spousta uschlých květin.
Mezi stoly pokrytými průhlednými obaly, v nichž celé věky odpočívají nové závěsy, z mechu a špíny vystupuje piano. Kdo na něj asi hrával, tady, ve fabrice? A co ty zabalené závěsy? Igelit pokrývá tenká vrstva zeleně, ale dovnitř zatím nedostala. Tolik pěkné látky. Kde asi skončí?
V místnosti v patře nacházím krabici plnou vánočních ozdob. Už zase! Jako bych při svých průzkumech procházela věčnými Vánoci.
Administrativní budova je z větší části vyklizená, přičemž vyklízecí práce přes týden pokračují. Euforie z toho zvláštního místa má krátké trvání. Celý areál je v demolici.
Naproti stojí stará čistička odpadních vod. Nemohu věřit, že byla posledních deset let někdy v provozu. A přesto ano. Ne tak dávno se vyskytly stížnosti, že z fabriky unikají neznámé chemikálie a k nelibosti místních obyvatel znečišťují blízkou říčku. Jednou do azurové modři, po druhé do fuchsiové červeni. Kromě strážců bezpečnosti k vodě vyjížděl i hasičský sbor. Šetřil to obecní úřad a vyplulo na povrch, že soukromá textilní firma prý chvíli běží, a chvíli ne, tak nebo tak je v insolvenci, a už nějaký pátek má prošlé povolení k činnosti. Ještě donedávna ale fungovala jak fabrika, tak čistička (!).
Když jsem místo navštívila o týden později, po čističce odpadních vod zbyl jen olejnatý zápach. Skončila na smetišti veteše a urbexových divů… Předtím ale ještě stihla vyhořet (!!).
A co ta plíseň, propadlé stropy? Časová kapsa? Několik měsíců přece nemůže udělat tak velký skok v čase. Jak mohlo dojít k tak strašlivé devastaci? Nemám nejmenší ponětí, a neví to asi nikdo.
Ještě nedávno v budovách byly funkční stroje (!!!). Už jsem je ale nestihla. Jejich torza se válela na dvorku, potupně čekající, až budou odvezena do šrotu (prošlé povolení, pamatujete?). Co jsem stihla za pět minut dvanáct, to byly laboratoře. Ach! Znepokojivě „voněly“ a okna stínil jasně fialový závěs. Stejný, zabalený jsem našla i v místnosti s pianem. O týden později laboratoře už moc voňavé nebyly. Chemikálie skončily v krabicích, všude se válely pet lahve. Toto divné místo mi mizelo před očima. Brzo na jeho místě bude stát parkoviště…