V jedné malé vsi stojí nenápadný domek s neudržovanou zahradou. Je v něm několik pokojů, malá koupelna a suché WC, které je součástí obývané části domu.
Žily tu nejméně dvě generace rodiny F.
Za První republiky tu bydlíval manželský pár. Z těch let tu zůstaly pohledy syna rodičům – ještě s Hitlerovou známkou, z období druhé světové války. „Ve středu jsem dostal balíček. Vše bylo v pořádku. Za to dík. Další neposílejte sic, až Vám zase napíšu. Tady není nic zvláštního. Nálety jsou ve dne i v noci…“ píše rodičům syn Josef. Jinde zas: „Děkuji za dopis, který jsem včera dostal, a zasílám mnoho pozdravů a vzpomínek. Balíček na Vánoce s konzervami a cukrem jsem ještě nedostal. Není div. Zde chce nepřítel zničit veškeré železnice a zásobování.“
Josef se z fronty vrátil. Živil se pak jako architekt, začátkem padesátých let minulého století se účastnil socialistické soutěže o nejlepší partu ve stavebnictví v měsíci a získal za to čestné uznání za budování socializmu. Nakonec se vypracoval až na ředitele místního podniku.
Dům je plný starých učebnic z technických oborů, jsou tam také životopisy komunistických funkcionářů, rudé hvězdy a další rekvizity bývalého režimu.
Dům potřebuje rekonstrukci, čehož si jeho majitelé byli vědomi a rozhodli se do ní pustit. Část pokojů je proto vyklizená, na půdě jsou narovnané trámy a na schodech leží pytle ztvrdlého cementu. Tím to také skončilo; troufnu si říct, že někdy před dvaceti lety.
Dům je od devadesátých let trvale neobydlený a jeho jedinými obyvatelkami jsou kočky a myši. Připomínky jejich přítomnosti zdobí celé horní patro.
Připomínkou na poslední majitele jsou staré fazole, vyčpělé hašlerky a čokoládové bonbony pokryté vrstvou bělavé plísně.