Zaprášená, stárnoucí kráska. S býlími vlasy, vyšisovanou sukní a volány z pavučin. Stojí v okně, na sudu od whisky, oči se jí vlhce lesknou vším, co za svůj život vypila, a zpívá o lásce, taky o nenávisti, a o všem, co se událo v tom domě.
Kdysi tu žil pekař se svou ženou. Jejich domácnost byla klidná. On měl rád závodní auta, ona zas francouzské herce. Výstřižky z novin vkládali do vzpomínkové knihy. Jejich dcera Bárbí má však neklidnou letoru a slabost pro tvrdé pití a drsné muže.
Ken je přesně její typ. Pohledný, na oko milý, o pár let mladší. Posílá jí psaníčka z kriminálu. Na triku má nějakou tu krádež, ale už brzo si to odsedí, a potřeboval by se někde uchytit a začít znova. Nemohl by najít azyl u své Bárbí?
Ona už má svůj věk a taky pár škraloupů. Dluhy v rodině, které nenaděla, ale musela řešit. Měla by se držet dál od pití a špatných hochů. Přátelé ji varují, aby si Kena nebrala do domu po mamince. (Stěhuje se tam, aby jí byla blíž.) Jak se říká, není lehké někoho sbalit, ale se ho zbavit…
Ona má ale svou hlavu.
Uplyne deset let. Během nich bylo vypito spousta lahví. Často společně. Vykouřeno nespočet cigaret a vykřičeno hodně škaredých slov. Padlo i pár pohlavků. Chlast je svině.
Nakonec urousaná, potlučená stárnoucí Bárbí utíká z domu pryč. Raději přespávat na nádraží!
Ken si vykouří další cigaretku, dopije láhev Ferneta a jde spát. Ztichlý pěkný dům a on se o něj stará. Není tam na zapřenou. Přebírá korespondenci. Vajgly hází do kýblů, na zemi není ani jeden, prázdné láhve vyhazuje, jen pár jich zůstane. Dává domu specifický ráz. Oblečení na ramínkách, čepice nad kamny. V kuchyni udržuje pořádek. Věci, které tam zbyly po ní, zůstávají na svém místě. Má to jediný háček. Dům není jeho.
Ona se ale bojí vrátit. Skončí to u soudu. Vykázáním z domu.
Ken opouští svůj azyl jen nerad. Nakonec si najde jinou dámu, jiný dům. A možná se vrátí zpátky do chládku, odkud psal Bárbí dopisy. Už se nestýkají. I její stopa chladne. Po všech těch událostech zůstává dům prázdný.
Dnes vypadá vybydlený. Až na ty barbíny v oknech.
Na zahradě je nepořádek. Nic, co by nešlo vyházet, ale trávou to nezaroste. Přízemí je vyklizené. Patro, které zřejmě obýval on, zůstává překvapivě zachovalé. Je tu spoustu věcí. Jeho korespondence s úřady. Hračky, některé rozvěšené po stěnách. Třeba retro chrastítka do kočárku. Kolik let tu visí? Třicet, nebo padesát? Rovněž vyčpělé potraviny. (Pár jich je v ledničce. Úpěnlivé volání kolegů urbexerů „Hlavně neotvírat mrazák!“ ignoruji. Naštěstí je prázdný. Smrad z lednice mě ale odradí fotit obsah. Možná kdybych tu byla sama… Ale musím myslet i na ostatní. Nechci způsobit nějakou příhodu. Přece bychom po sobě měli zanechávat jen stopy. Ne obsah žaludku!)
Pořizuji poslední fotografii. Zaprášenou, stárnoucí krásku. S býlími vlasy, vyšisovanou sukní a volány z pavučin. Stojí v okně, na sudu od whisky, oči se jí vlhce lesknou vším, co za svůj život vypila, a zpívá o lásce, taky o nenávisti, a o všem, co se událo v tomto domě. A já poslouchám, a se mnou i vy…
Tohle je jen zlomek, toho, co se tu stalo. Žádný lidský osud se nevejde do pár vět….