Někteří lidé žijí, aby svou přítomností naplňovali životy těch druhých. Zatímco jiní… Jiní lidé mají zvláštní poslání. Tak jako ty.

To, co děláš, není pro každého. Jen pár vyvolených to dokáže. Potřebuješ velkou zručnost, silnou náturu a taky žaludek. Počítá se s tím, že se trochu zašpiníš. Ve speciální dílně v přístavku. Pravda je, že se všemi těmi ostrými předměty si rozumíš víc než s lidmi. Krev ti nevadí. Je to jen malá cena za věčnost. A že ji všichni ti němí tvorové dostanou, přesně to jim totiž zařídíš. Každému z nich vymodeluješ nové tělo, na které se uchytí jejich vypreparovaná kůže a peří. V této formě budou existovat navěky, stejně jako mumie egyptských faraonů.

Někomu to může připadat neuctivé. Ty ale víš, že v historii první preparovaná zvířata byla ta, která byla nějakým způsobem posvátná. Není to zvrácenost. Je to profese, kterou lze povýšit na umění.

Naučil ses to od otce, a podobně jako kdysi on se zavíráš v dílně a týráš sousedy strašným zápachem. Myslivci ti nosí čerstvě zabité úlovky. Uskladňuješ je v mrazáku. Vše masité se musí odstranit, některé části se vyváří, či speciálně chemicky upravují. Je to složitý a náročný proces.

Postupně se tvůj dům mění v jedinečnou sběratelskou kolekci. Kromě vypreparovaných exemplářů vlastníš rozsáhlou knihovnu plnou studií z různých vědních oborů. Sbírky motýlů a brouků, minerály, písek z pouště, mušličky od moře. Později se k tomu přidávají suvenýry z cest, které pro změnu sbírá tvoje žena, a časem i fotografie vnoučat.

Drobotina se na stěnách dělí o místo s vycpanými ptáky. Starší dívka a mladší chlapec. Nejprve černobílé obrázky, později i ty barevné. Fotky dětí si dáváte tisknout i do rodinných kalendářů.

Jenže ze zábavy se stává závislost, z profese posedlost. Zdi tvého domu se plní dalšími a dalšími vycpaninami. Není pokoj, kam bys nějaký exemplář neumístil. Pouštíš se i do ryb a větších kusů, a začínáš experimentovat. Preparuješ také vzhůru nohama. Dravci zachyceni v okamžiku ulovení a smrti, mířící k zemi jako Ikaros. To už není věda, to je umělecké dílo.

Vzdaluješ se světu čím dál víc. Někdy tou dobou se ti odcizí dospělé děti a přicházíš o vnučku. Později umírá i žena. Zbývá vnuk, dědic rodu.

Vyrůstá na Startreku. Hraje počítačové hry na PC. Chodí za školu. Kouří, pije dobrý alkohol a pokládá se za estéta. Má slabost pro divná umělecká díla a naneštěstí zdědil tvou náchylnost k závislostem. V jeho případě jsou to drogy. Nikdo si nevšimne, pak už je příliš pozdě. Špatní kamarádi, kriminální činnost, vězení. Jeho příběh nepokračuje dobře.

Tou dobou obýváš domů už jen v podobě stínu. Stala se z tebe neviditelná entita, která nikdy neopustí svou kolekci.

…

Že s tím domem není něco v pořádku si uvědomuji v momentu, kdy světlo nezhasíná. Vůbec nezhasíná. Točím vypínačem, ale je to k ničemu. Zastíněný pokoj plný vycpaných dravců se topí ve světle žárovek. Jde z toho až hrůza. Zvedám ruku a rychle se snažím žárovky odšroubovat. (Což, jen tak mimochodem, fakt nedělejte. Zásah elektrickým proudem vás může i zabít.) S poslední žárovkou ale pohnout nedokážu. A další pokusy se stávají čím dál bolestivější.

Trvá to minuty, než se mi nějakým zázrakem povede konečně zhasnout.

Pak pro změnu ale nejde rozsvítit. A za chvilku to jde. A pak zase ne. Na pojistky přitom vůbec nesaháme. Náhle se mi pokazí stativ. Zasekne se stativová hlava a nejde s ní manipulovat. To už se začínám modlit. Abych ten stativ rozchodila. A už zase nejde ani světlo. Nakonec se vracím do pokoje s hlavní sbírkou, kde mě prve tak vyděsilo světlo. A co se nestane. Stativ se jako zázrakem spraví. Mumlám neadresné poděkování.

Když se do domu vracím o měsíc později, běží tam malé elektrické topítko. To v opuštěném domě plném peří není vůbec dobré. Raději vyhazuji jističe a vypínám pojistky.

(Příběh byl sepsán na základě toho, co jsem v domě našla a jak to tam na mě působilo. Příhoda se světlem není vymyšlená, ale určitě bude mít i racionální vysvětlení. Původní majitel a preparátor přežil druhou světovou válku, povoláním byl lékař a od Hitlera dostal válečné vyznamenání. Jeho žena byla sekretářka. Jejich starší dcera dnes podle všeho už nežije. Současný vlastník si prý odpykává několikaletý trest za kriminální činnost. Vycpaná zvířata jsou datována z období cca 1920 – 1970.)