Ztichlé stavení na poměrně rušném náměstíčku jedné malé vísky. Spatřeno oknem z auta. Stačí jen zastavit, počkat až ruch odezní a příbuzenské návštěvy budou vyprovozeny. Vedle je nějaká sešlost – snad svatba. Všechno ale jednou končí a kdo si počká, ten se dočká. Konečně vzniká chvilka, kdy je možné proklouznout pootevřenými vrátky.
Ocitáme se na zarostlém dvorku. Vstup do chaloupky je snadný a uvnitř je víc, než by člověk čekal. Domek má dvě obytné místnosti. Jednu hlavní, kde je i kuchyně a postele pro dvě osoby a druhou menší. Tam stojí velká šatní skříň a další postel. Topilo se tu v kamnech, která jsou v obou pokojích. Je tu ještě malá chodba, nezajímavá půda a koupelna, kde je ale tma a už v ní nic nezůstalo. Zdá se, že zde žili lidé s jedním dítětem, které k nim snad v dospělosti jezdilo na návštěvy. Lidé, kterým by dnes mohlo být sto a více let – podle vybavení soudě. Toho se bohužel už moc nezachovalo. Jsou tu staré plechové piksly od suchých potravin, možná ještě z Ruska, jahodové sklenky z 80. let, duhová prachovka, která se k nám dostala spolu s Vietnamci začátkem devadesátek (pamatuji si, že bývala skoro v každé domácnosti) a smetáček a lopatka z doby relativně nedávné – možná pořízeno v OBI. Zřejmě je tu nechal majitel po posledním úklidu. Pak je tu ještě ubrus. Vánoční (!). (Vypadá to, že opravdu nacházím lokace v čase věčných Vánoc.)
Žilo se tu v časech, kdy nebyl mobil a internet. Lidé trávili večery u televize. Na dva pokoje tři kousky – to je slušný výkon.
Dům nevypadá, že by byl opuštěný narychlo. Spíš byl postupně vyklízen, až zbyly věci, o které nejevil nikdo zájem. Možná, že příbuzní žijí hned vedle. Anebo ve velkém městě. Chaloupka není na příliš zajímavém místě (mimochodem mimo většinu urbexových tras), a kupce (pokud je či bude jednou na prodej) bude hledat jen těžko.