Opuštěné domy zůstávají po někom, kdo nemá rodinu. Člověku, který byl zapomenut a zbyla po něm jen bezejmenná tvář na fotografii… Pokud nějaký čas sledujete mé stránky, víte, že to tak není. Dost často se tu objevují místa po neobyčejných lidech, kteří po sobě zanechali nesmazatelnou stopu. Dům pana fotografa je jedním takovým.
Budeme mu říkat Miroslav, i když to není jeho pravé jméno.
Narodil se ještě ve století páry. Zažil habsburskou monarchii, její pád, první republiku, její „pád“… komunisty. Sametové revoluce už se bohužel nedočkal. A ačkoli se sám pokládal za amatéra, byl to fotograf s velkým F. Fotil portréty, krajinky i reportážní fotografii. Dokumentoval ráz svého okolí, tváře přátel, dobové události, život jako takový… Některé z těch černobílých fotek se dodnes objevují v antikvariátech. Povoláním byl technik. Dlouhá léta pracoval pro národní podnik, ale ocenění se nedočkal. Spíš naopak. Za svou dlouholetou práci byl odměněn nedůstojným jednáním a snížením platové třídy. Zachovala se strojopisová stížnost, která snad došla na ředitelství.
Předpokládám, že zůstala bez odezvy. Co platí dneska, platilo vždycky. Pokud pracujete ve státní správě, ke stáru můžete čekat prakticky cokoli, s výjimkou vděku a spravedlivého ocenění.
Pak Miroslav byl vysoký, pohledný, sebevědomý muž s hrdým čelem. Se smyslem pro pořádek. Měl velký krásný dům. Se dvěma kuchyněmi, dvěma ložnicemi, pracovnou, obývacím pokojem a… fotokomorou! To musel být život… Kromě focení se dost aktivně věnoval i sportu. Hodně četl. Jeho dům je plný knih, časopisů a dobových novin. Měl ženu, vnoučata… A nakonec… Jeho příběh skončil tak, jak jednou skončí příběh nás všech. Smrtí. Cca před padesáti lety.
A dům?
Zdá se, že už v něm trvale nikdo nebydlel. Nakonec připadl vnoučatům. Část žije v daleké Praze, druhá až v Kanadě. Jedno z nich – vnučka, která v domě jako malá ráda přebývala a pan Miroslav, její děda, ji často fotil, by zájem měla. Chtěla s manželem dům zachránit, ve vlastnictví měla ale jen část nemovitosti a vypořádání se zbytkem příbuzenstva se nezdařilo. Nakonec jim tedy svůj podíl postoupila. To se stalo cca před patnácti lety. Od té doby se s domem nic dalšího nedělo.
Více se o něj začali zajímat až zloději, a pak bezdomovci, z čehož sousedé nemají velkou radost. Není to tak dávno, co křičeli na člověka, který se snažil z domu vynést obraz ve velkém zlatém rámu. Obraz samotný nakonec skončil v ostružinách. Zloděj zbaběle utekl.
A protože my urbexeři máme své zásady, stalo se, že obraz byl z ostružin zachráněn a vrácen zpátky na své místo – nad starožitnou postel v ložnici v patře. Ani ne po týdnu se ale zloděj vrátil, obraz znovu sundal, zabalil a přichystal si ho do chodby, že si ho za tmy konečně odnese. Nepočítal ale, že pár hodin na to půjdu do domu fotit já. A tak milý obraz putoval zpátky na své místo do ložnice, stejně jako všechny vyházené knihy zpátky do knihovny. (Sama jsem vydala několik knih a pohled na rozsypanou knihovnu mě fakt bolí.)
Nepořádek, který vidíte na posledních fotografiích, uvidí i současní majitelé domu. Možná je to přiměje začít s domem něco dělat.