Ještě před třemi lety byl Max Payne řadovým policistou na protinarkotickém oddělení newyorkské policie. Navzdory svému nebezpečnému zaměstnání žil klidným a spokojeným životem a jeho rodina pro něj byla naprosto vším. Jednoho dne však přišel z práce a stal se bezmocným svědkem toho, jak trojice narkomanů zabila jeho ženu i dítě. Od toho okamžiku má jen jediný cíl – pomstít se.
…
Přesně tahle počítačová hra se nám vybaví, když procházíme barák, který z ulice vypadá dost vybydleně. To, co tam najdeme, nás opravdu překvapí.
Jedna část domu je vyklizená a připravená na rekonstrukci. Ta ale skončila dřív, než stačila vůbec začít. O to podivnější je, že druhá část domu je téměř netknutá. Je tu stará kuchyně plná jídla. Polo moderní jizba s televizí, rádiem a kachlovými kamny. A obrovský pokoj s dětskou postýlkou, miminkem, spoustou plyšových hraček, starým šicím strojem a krejčovskou figurínou. Jako by to tu někdo chtěl zachovat. Nebo (pravděpodobněji) se něco nestihlo…
Kalendáře i několik málo písemností mluví jasně. Čas se tu zastavil přesně před deseti lety. Žila tu rodina s dětmi. Narodili se s delším časovým odstupem. Dva „jedináčci“… Miminko spalo v postýlce, starší ze sourozenců na velké posteli.
Mohl to být i víkendový domek. Ve špatném stavu. Proto odešli. Osobní věci si vzali s sebou a nechali tu jen to, co neměli to srdce vyhodit.
Dům už bohužel nese stopy vandalismu. Na některých zdech jsou čmáranice, ve skříních je nepořádek. Někdo tu šmejdil. Ke vstupním dveřím vede vyšlapaná cestička. Našli jsme také vajgly a prázdné cigaretové krabičky, které rozhodně nejsou z časů, kdy byl dům opuštěn. Místní děcka sem chodí kouřit.
Beru ze země hadrovou panenku. Miminko vypadá jako živé. Ukládám je do postýlky, kde nejspíš původně bylo. Později si ho ještě vypůjčím na několik záběrů, ale zase je vrátím mezi ostatní hračky. Stejně jako figurínu s čínským kloboukem po nafocení odnáším na její poslední útočiště v koutě.
Většina hraček je relativně nových. Nemají víc než dvanáct, třináct let… Jenom ten jeden pejsek, ten je retro. Měla jsem kdysi podobného. Beru ho do ruky, hladím a dávám na křeslo. Starý plyšový pejsek, tiše hlídající prázdný, chátrající dům….
Dům Maxe Payna je velmi zvláštní, smutné místo. Snad se mi podařilo vdechnout mu naposled život – aspoň na fotografiích.