Nic neumírá tak pomalu a plíživě jako domy. Rok po roce, den po dni, minutu po minutě… Tato vila svádí boj s časem už víc než dvacet let. Stropy se propadávají, střecha se bortí; rozklad je všudypřítomný. A přesto, možná… svým způsobem… nebyla nikdy krásnější. Její kořeny sahají do 80. let 19. století, kdy si ji nechal postavit majitel nedaleké přádelny. Ta byla po druhé světové válce znárodněna a z vily se stala dětská léčebna se zaměřením na oční vady. Fungovala téměř půl století, prý se tam léčili malí pacienti z celého Československa. Dva očití svědci však hovoří spíš o vězení. V paměti jim utkvěly přísné sestřičky a zoufalé vyhlížení rodičů skrze zamřížovaná okna. Krátce před koncem tisíciletí město, tehdejší vlastník, vilu prodalo takříkajíc za babku dvěma pánům lékařům-spekulantům. Ti ji pak nechali zchátrat. Trvalo víc než dvacet let, než ji město získalo zpátky – za cenu kapku vyšší, ve stavu kapku horším. Ale pozemek, ten zůstal…