Žlutý a kyselý. Jako to exotické ovoce. Ale krásný. A stále v docela pěkném stavu. Oltář je dočasně pryč – probíhají na něm restaurátorské práce.
Ale proč kyselý? Podle mých zkušeností, kdy jsem se nedostala dovnitř.
První plánovaná zastávka ztroskotala na nedostatku času. Myslíte, že jde vpasovat návštěvu kostelíka do výletu s rodinou, čítajícího dlouhý přejezd z bodu á do bodu bé, čurání na benzinových pumpách a obídek? Ani omylem! Namísto dokumentace sakrální památky se pojídal řízek s bramborem.
Po druhé by se čas našel, ale zas bylo tuze škaredě.
Po třetí ve vší slávě parkujeme před lokací (kupodivu najedení). Leč běda. Všechny vstupy zadělané a ochota místních vpašovat do svatostánku nějakou „Redhead“ z Prahy nulová.
Mluvím se synem paní, která má klíč. Ještě ani nestačím přednést svou prosbu a už z chodby slyším rázné: ,,Klíče od kostela ne!“.
Používám veškerý svůj důvtip a šarm, abych se dozvěděla, že:
,,Byla tu jedna slečna, té jsem ty klíče půjčila.“
,,No to byla kamarádka,“ přikyvuji.
,,Ještě před ní tu byl mladý pohledný pán. Ten byl moc šikovný,“ rozvášňuje se paní. Tomu je půjčila také. Prý i fotografii kostelíka vytištěnou donesl. ,,Leč nezlobte se, slečinko, teď už to nejde.“
Aj, důvtip a šarm dostávají ťafku. Ale nic nezastaví fotografa.
Volám na farnost, a nakonec se mi podaří si vstup domluvit. Paní se tváří malounko kysele, ale dveře od kostela mi otevře. Rodina mi dává hodinku na focení. Stíhám to taktak.
Teď ještě vrátit klíče a vysvětlit svojí čtyřleté dceři, že se opravdu, ale opravdu nemůže nasáčkovat na oběd k cizí holčičce. Pak hurá do nejbližší restaurace. Protože fotit architekturu můžeme, ale jíst – jíst musíme.