Vydali jsme se s kamarádem fotit opuštěný zámek. Před námi se tam pár lidí otočilo a podle toho, co se nám podařilo zjistit, se nemělo jednat o nijak náročnou lokaci.

Vstup do areálu vedl otevřenou branou. U ní parkovalo nějaké auto a opodál se procházela civilně oblečené osoba, která nevypadala jako majitel, ani urbexer. Pro jistotu jsem k ní ale šla, a zeptala se, zda je přítomný správce, že bych si ráda nafotila zámek.

Odpověď zněla, že tu teď není a jestli se chceme podívat dovnitř, ať klidně jdeme, kamery tam prý už nejsou. Tak jsme šli.

Hlavní dveře byly dokořán. Nějak se nám to nezdálo, ač jsem věděla, že dřív se sem dveřmi lezlo. Dál jsme postupovali schválně hlasitě. Pokud je uvnitř správce, zeptáme se ho. Několikrát jsme to zopakovali i nahlas. V jednu chvíli se zdálo, že uvnitř je skutečně někdo další. Nikoho jsme však nepotkali, takže to nejspíš šlo zvenku. Začali jsme fotit, akorát jsme se zbytečně nevystavovali v oknech. Jeden nikdy neví…

Asi po dvou hodinách něco tuze hlasitě prásklo. Předtucha, že tu nejsme sami, se vrátila.

Raději půjdeme. Ale běda! Vstupní dveře byly nejen důkladně zavřené, ale taky zamčené. Zavládlo hrobové ticho. Ten pocit bych vám nepřála. Začalo horečné hledání únikového východu. Bezúspěšně. Všechna okna byla zajištěná.

Myšlenka, že by správce zapomněl zamknout a pak se vrátil, aniž by zkontroloval, zda uvnitř někdo není, mi přišla absurdní. Nebo snad nějaký urbex vtípek? Kdo byla ona osoba, která jediná věděla, že jdeme do zámku, a proč by dala správci, který je údajně v pohodě, echo až po dvou hodinách?

Znovu lomcujeme dveřmi. Nakonec kamarád nachází západku a podaří se mu otevřít. S úlevou vycházíme ven. Dveře pro jistotu pečlivě zavíráme a jdeme si nafotit hospodářské budovy.

Když máme hotovo, nějaký chlap na nás odněkud křičí: „Co tady děláte?“

Zvědavě kroutím hlavou, že se situace konečně objasní, ale nikoho nevidím. Křik musel jít ze zámku. Snad z okna. Někdo věděl, že tam jsme, schválně nás tam zamknul a šel hledat. Bez psa, protože štěkot jsme neslyšeli. A co měla znamenat ta rána? Museli jsme se těsně minout.

Svižným krokem opouštíme pozemek. Ze dveří nikdo nevybíhá a auto, které stálo před branou, je pryč.

Fakt tomu nerozumím.

Člověk by si řekl, že pro ten den máme vybráno. Nic takového. Cestou k další lokaci potkáváme tři velké hafany bez pána a bez náhubku. Skáčou na nás, tlapy nám dávají na prsa, jdou za námi, nebo spíš s námi. Trvá to, než konečně běží dál.

Poslední místo toho dne. Protáhneme se křovisky. Před zarostlou chatou ryjí v blátě divočáci. Mizím na schodech, rychle dovnitř! Poprvé mám relevantní výmluvu!

Konečně dofoceno. Jsme kousek do silnice. Zatímco svačím, veverka mě ze stromu odstřeluje žaludy. Úúúú, já už chci vážně domů!