Jak poznat, že je dům opuštěný? Každý objekt má přece nějakého majitele… A jak vznikla úvodní fotka? Byla focena u tety, nebo při průzkumu? Druhá odpověď je správná. Fotografie byla pořízena v domě „U dvou babiček“.  Album bude. Teď vám ale povím příběh „urbexů“, které vlastnila má rodina.

Byly dva. Starý venkovský dům po praprarodičích s černou kuchyní a nový, kde žili prarodiče (později sloužil na rekreaci). Oba domy měly společnou zahradu a kadibudku, ale samostatné vstupní brány a dvorky. Stávaly v jedné slovenské dědině. Vybavení bylo podobné jako v mém albu „U dvou babiček“, ale více venkovské a ještě starobylejší. Jezdila jsem tam jako dítě. Už tehdy se ze starého domu používala jen černá kuchyň, mající svůj vchod z druhé strany. Zbylé místnosti starého domu byly vybavené jednoduchým nábytkem, pamatuji si starý ovčí kožich (hodně creepy). Vstup byl úplně easy, stačilo otevřít dveře. A nikdo tam nechodil. Typický urbex ve „funkčním areálu“. Jen přelézt oprýskanou zrezivělou bránu (zvenku nebylo poznat, že starý a nový dům mají průchozí zahradu), a jste uvnitř.

Po smrti dědy začal pustnout i nový dům, babička poslední léta života strávila v městském bytě. Když nastalo nevyhnutelné, domy v dědickém řízení připadly mému otci. Což bylo nešťastné, protože jsme to z Čech měli poněkud z ruky.

První „nájezdy“ tam udělali naši příbuzní. Zachraňovali ve velkém věci, které jsme z nich zpátky nedostali. My tam jezdili jen párkrát do roka „na kontrolu“. Prodej byl řešením. Domy však stály na neatraktivním místě a co si budeme povídat, stav nebyl z nejlepších. Otec se je snažil udržovat, ale když při opravě střechy spadl ze žebříku z výšky několika metrů, jeho zájem ochladl. V obou domech stále běžela elektřina. (Ne že by ji nešlo odhlásit, ale pojil se s tím „velký opruz a velké lítání“.)

Nakonec se povedlo baráky prodat; jak jinak, pod cenou. Asi jen díky zvědavé sousedce tam nikdo neudělal vstup. Kdyby však udělal, nejsem si jistá, zda bychom to řešili. Paní sousedka měla na domech eminentní zájem. Myslela si totiž, že nám najde kupce a dostane za to 250 tisíc. Tuto „dohodu“ ale uzavřela sama se sebou. To jí však nebránilo, když se kupec bez jejího přičinění našel, si o peníze říct. Nedostala ani vindru. A moc mě mrzí, že ani z jednoho domu nejsou fotky. Možná je škoda, že se tam někdo tehdy nevkradl a nezdokumentoval to. Kdyby to udělal, hned by poznal, že se tam nežije.

Jak? Z něčeho, co ani sebelepší fotografie nedokáže zachytit. Z pachu. Těžký hutný odér nevětraných pokojů. Drží se v každém opuštěném domě. Zatuchlina. Trochu připomíná nasládlý pach mrtvého těla. Vnímala jsem to tam pokaždé. Stačilo pár měsíců bez lidí a bylo to ve zdech. Jako v té pitevně, kam jsem se ze studijních důvodů nachomýtla.

Mrtvý člověk, mrtvý dům. Kdo to necítil, nepochopí.