Každý objekt má vlastníka. Budov, kde majitel není dohledatelný, je minimum. Takové stavby jsou často důsledkem právní, nebo administrativní chyby. Domy z mých fotografií zanechal majitel na pospas osudu a díky tomu se z nich stal ,,urbex“,  jinými slovy ,,opuštěné místo“. Dovnitř se dostanete dveřmi, oknem, sklepem… Ti, kteří tam žili, jsou většinou mrtví, nebo odcestovali, dům je v exekuci, případně je hodně dědiců a nedokáží se dohodnout, někdy je také vlastníkem stát, kterému připadla pozůstalost v dědickém řízení jako odúmrť.

Za těchto okolností vznikají časové kapsy, v nichž najdeme všechno od jídla, přes oblečení a předměty osobní potřeby, až po korespondenci a alba plná rodinných fotografií. Na několika desítkách metrů čtverečních se často nachází celý lidský život.

Klíčová otázka zní: Jak poznat, že je dům opuštěný? Na mých fotkách uvidíte místa, kde se na první pohled může zdát, že tam někdo bydlí. Reakce ,,To vyfotila někde u tety,“ se občas na sociálních sítích objeví. A vlastně by to mohla být pravda.  Povím vám příběh „urbexů“, které vlastnila má rodina.

Byly dva. Starý venkovský dům po praprarodičích s černou kuchyní a nový, kde žili děda s babičkou a později sloužil k rekreaci. Oba domy měly společnou zahradu a kadibudku, ale samostatné vstupní brány a dvorky. Stávaly v jedné slovenské dědině. Vybavení bylo hodně venkovské, starobylé a takové ,,selské“. Jezdila jsem tam jako dítě. Už tehdy se ze starého domu používala jen černá kuchyň. Zbytek byl vybavený skromným nábytkem, pamatuji si starý ovčí kožich, kterého jsem se jako malá bála. Vstup byl otevřenými dveřmi. Stačilo přelézt zrezivělou bránu, vzít za kliku (zvenku nebylo poznat, že starý a nový dům mají průchozí zahradu), a člověk byl uvnitř.

Po smrti příbuzných oba domy zdědila naše rodina, což bylo nešťastné, protože jsme to z Čech měli dost z ruky.

První „nájezdy“ tam udělali slovenští příbuzní. Chovali se jako Jánošík a později nám tvrdili, že všechny ty věci zachránili a my už je od nich zpátky nikdy nedostali. Jezdili jsme tam jen párkrát do roka „na kontrolu“. Prodej nemovitostí by byl řešením. Domy však stály na neatraktivním místě a co si budeme povídat, stav taky nebyl nejlepší. Otec se je snažil udržovat, ale když při opravě střechy spadl ze žebříku z výšky několika metrů, jeho zájem ochladl. V obou domech stále běžela elektřina, protože její odhlášení znamenalo papírování a cestu na Slovensku ve všední den. A to se nám nechtělo.

Nakonec se povedlo baráky prodat; jak jinak, pod cenou. Asi jen díky zvědavé sousedce tam nikdo nelezl. Kdyby ale vlezl, asi bychom to neřešili. Paní sousedka měla na domech eminentní zájem. Myslela si totiž, že nám najde kupce a dostane za to 250 tisíc. Tuto „dohodu“ ale uzavřela sama se sebou. To jí nebránilo, když se kupec bez jejího přičinění našel, si o peníze říct. Nedostala ani vindru. A mě moc mrzí, že z těch domů nejsou žádné fotky.

Pokud nejsme prozíraví a nemyslíme na pojistné události, obvykle si domácnost nebo chatu nedokumentuje. Mě to tehdy rozhodně nenapadlo. V patnácti letech jsem měla jiné starosti.

Škoda, že se tam někdo nevplížil a nezdokumentoval to za mě. Kdyby to udělal, hned by poznal, že se tam nežije.

Jak? Z něčeho, co ani sebelepší fotografie nedokáže zachytit. Z pachu. Těžký hutný odér nevětraných pokojů. Drží se v každém opuštěném domě. Zatuchlina. Trochu připomíná nasládlý pach mrtvého těla. Vnímala jsem to tam pokaždé. Stačilo pár měsíců bez lidí a bylo to ve zdech. Jako jednou v pitevně, kde jsem se ze studijních důvodů nachomýtla.

Mrtvý člověk, mrtvý dům. Kdo to necítil, nepochopí.