Velký kamenný dům u silnice s rozbitými okny a opršelou střechou. Může tu klidně stát tři sta let. Zda ale jeho zdi pamatují už vládu Marie Terezie, to se dnes nezjistí. Zvenku působí jako ty smutné domy, kde toho z minulosti obyvatel moc nezůstalo a člověk se tam může nanejvýš proletět podlahou z patra do patra.
Zdání občas klame. Uvnitř ještě nějaké vybavení zbylo. Jsou tu dvě staré kuchyně, topilo se v kamnech, dvě ložnice s nábytkem, který trochu připomíná belgický styl, a krásná truhlářská dílna. Porůstá ji vegetace. Dílna spolu se stále zeleným břečťanem tvoří nejpůsobivější část domu. Podlahy a zdi jsou ve velmi špatném stavu. V jednom pokoji zeje díra, kterou je vidět do přízemí.
Musely se tu vystřídat celé generace. Možná jeden a ten samý rod.
Představuji si stárnoucího truhláře u ponku v dílně. Myslím, že se mu tam pracovalo hezky. Vidím jeho ženu šít na stroji. Klubíčka z vypárané vlny se válí po podlaze ještě dnes. Měli nějaké děti, i vnoučata. Na půdě stojí zapomenuté torzo domečku pro panenky. Manželský pár ale pomalu stárnul. V ložnici se zachovala dřevěná toaletní židle s nočníkem.
Truhlář s ženou zemřeli a po jejich smrti se dům prodal a pronajímal. Naposled tu bydlela rodina z Asie. Zbylo po nich zkažené jídlo a nezajímavé drobnosti v patře.
Snad proto, že poslední obyvatelé nebyli našinci, nemají sousedé k domu žádný vztah. Nikomu nevadí, že se tam leze. Hlavní vchodové dveře jsou potažené tlustou vrstvou pavučin. Je vidět, že skutečný majitel tu nebyl už hezky dlouho.