Vrzání okenních tabulek ve větru, kvílení fólie tam, kde sklo zcela chybí. Myšina a pach starého peří. Vůně sena. Sténání dřevěných schůdků, zarytých slámou. Blikání žárovky.
To všechno je jednopatrové stavení, podle letopočtu na štítku z 19. století. Patří k němu ještě stodola, psí bouda, stará králíkárna, studna… Součástí domu byla stáj. Člověk jako kdyby se ocitl o století nazpátek. Z chodby se jde do černé kuchyně. Vařilo se na kamnech, pouze v posledních letech i ve varné konvici a mikrovlnce… Je tu jedná velká jizba, kde se jedlo i spalo a malý kumbálek s truhlou se starým šicím strojem, na kterém se šily utěrky a spravovaly cejchy. V patře už je jen seník a půda s vyřazeným nábytkem a koňskými postroji. (Dost možná, že na těch postelích tady v podkroví se i spalo.) Ve stodole je ještě starý žebřiňák.
Žili tu venkované. Zemědělci.
Našla jsem právní listiny z dob protektorátu. Spoustu písemností ke koním. Smlouvy o koupi a pojištění koně, i o prodeji jatečních kusů.
Poslední obyvatelé byli pán s paní. Spravovali i přilehlé pozemky, káceli tma dřeviny. Na louce se pásli koně… Měli i děti, ale ty dnes žijí jinde. Ke stáru už koně nechovali. Ani králíky. Možná tak psa… Ona zemřela a on žil jako vdovec dalších deset let. V policích se mu kupily úmrtní listy spolužáků. Neuplynul rok, aby se další známý neodebral na věčnost. Inu, malá dědina, kde každý zná každého…
Až i on se jednoho dne už neprobudil.
To bylo před deseti lety. Od té doby se o dům nikdo nestará.