Už jste viděli, aby opuštěná stavba krvácela? Já ano. Tady. Krví starých fabrik je rez a té je tu požehnaně.
Továrna, to znamená práci pro desítky lidí. Zánik továrny, lidičky bez práce. Jenže pro staré, nemoderní závody není v dnešní pokrokové době místo. Ve dvacátém prvním století se už dělá spoustu věcí jinak a stará technika je… zkrátka stará.
Příběh tohoto místa je smutný, a jednou vám ho možná povím. Zatím si ale prozradím jen, že je to tu opuštěné řadu let.
Najít to bylo složité, dostat se dovnitř ještě složitější. Vedle jsou funkční firmy. Zkoušela jsem to v parném horku. Měla jsem tu v trávě vyšlapanou cestičku… Až za ledového deště se zadařilo.
…
Nebe připomíná Den posledního soudu. Prší opravdu vydatně. Mokrá jako myš v rezaté kaluži rozkládám stativ. Není to pěkný zámek, domek plný věcí, jiskrná elektrárna… Ale i tak se to vsakuje hluboko pod kůži. Občas i doslova. Nemám gumáky a místy je třeba jít vodou. Všude jsou chemikálie a já mám jen tenisky. Zatéká sem už dlouho, snad ten déšť všechny možné jedy odplavil…
Přesouvám se z patra do patra. Ty spodní jsou nejtemnější. Podlaha je zrezlá. Všude kaluže vody. Stěny se zelenají plísní.
Už teď vím, že tu strávím několik hodin…
Po industriální části následuje malý velín. Dívám se na fotografii pána, který to tady měl pod palcem, a je mi smutno. Podlahu, jakož i fotku samotnou, pokrývá rez. Připomíná krev. Velín je srdcem objektu a krvácí… Z té velitelské kanceláře je cítit, že se tu pracovalo až moc dobře 😊 Opuštěné industriály mají své kouzlo, někdy bych je ale radši viděla funkční. A to platí i o tomto závodě.
Je to už dýl, co jsem tam byla. Fotky už asi žádné neuvidíte, objekt je dlouhodobě zajištěn a majitel ví, v jakém je to stavu, takže už nejspíš i vyklizen.