Stěny této budovy pamatují T. G. Masaryka i přední české literáty. Všichni ti lidé podpořili její stavbu. Pan prezident finanční injekcí, osobnosti české kulturní scény zase účastí na veřejné sbírce. Stavělo se přes deset let za krásným účelem. Měl tu být zřízen výchovný ústav pro tělesně postižené. Provoz byl zahájen na začátku 30. let. Budova však sloužila původnímu účelu pouhých dvacet let. V padesátých let se v ní nadále léčili komunističtí prominenti. Po sametové revoluci objekt připadl městu a o pár let později byl prodán do soukromých rukou.
Proslýchá se, že město tehdy nehrálo úplně čistou hru. Soukromník to prý koupil ze spekulativních důvodů. V rozporu se smlouvou nechal objekt zchátrat, chtěl ho strhnout, a na jeho ploše postavit byty a namastit si kapsu. Tomu nasvědčoval i fakt, že objekt nebyl nijak zabezpečen před vandaly a sběrači kovů.
Byty zde však postaveny nebyly a opět se změnil majitel. Historická budova má být přece jen stržena. Na jejím místě bude multifunkční centrum s ordinací, lékárnou, byty (už zase!), kavárnou… Dojít má i na stále zelenou střechu (tu má budova už teď, akorát z toho nikdo nemá dotace).
Rezidenti se k projektu zahraničního architekta, který místo nejspíš nikdy fyzicky nenavštívil, staví skepticky. Místní mrzí, že místo s kusem historie nahradí bezduché moderní monstrum. Skleněný mrakodrap bude mezi prvorepublikovými vilkami působit jako pěst na oko a je otázka, kdo takový prostor využije.
K objektu patří ještě nefunkční truhlárna, lékárna, která je částečně využívána, a ještě jedna budova, která je také funkční. Jako každé správné sanatorium, i toto má svůj protiatomový kryt – svého času obydlený, nyní však vybydlený a poněkud nepřívětivý.