O tomto místě víme dlouho. Polovina areálu je funkční, polovina odstavená, ale připravená kdykoli k provozu. A člověk si nikdy nemůže být jistý, že tu někoho nepotká. Proto volíme k průzkumu neutrální devátou hodinu ranní a psí počasí (mráz a sněhovou bouři). Psích stop je tu požehnaně a my si jich všimneME, hned jak vstoupíme do areálu. Pes šel sám. Ale nikde ho neslyšíme.
A tak jdeme dál. Ve sněhu je vidět, že před námi šel také nějaký člověk. Rovněž tu jelo auto a někdo projížděl na kole. Přímo kolem budov, které jsou cílem našeho průzkumu. A nahlížel dovnitř. To vše se dá ze starého sněhu vyčíst. Asi ranní obhlídka. Takže teď by sem jít nemuseli. Jsme si poměrně dost jistí, že čerstvý sníh, který se právě začal sypat z oblohy, naše stopy schová.
Projdeme pobořenou částí a tiše jako myšky vklouzneme do haly, kde se válcovala ocel. Naskytne se nám pohled na dvojici dlouhých zelených velínů. Uvnitř je spoustu plakátů z Playboe a krabiček od cigaret, a když zmáčknu vypínač, dlouhý úzký prostor prozáří elektrické světlo. Kdybych sebou měla nabíječku, mohla bych si tu dobít telefon. Je tu i jeden útulný velínek. Zde jsou pro změnu vyrovnané lahvinky. K mému zklamání bohužel prázdné. Za jedněmi z dveří najdeme impozantní motor značky Škoda.
Hala vydává příšerné zvuky. Vítr ve střeše. O sebe narážející plechy. A někde hučí píst.
Některé ve tmě položené industriální části s kontrastujícím sněhem v pozadí vypadají téměř surrealistiky. Mezi nimi se pohybují podivní drobní tvorové. Jsou velmi tiší a na rozdíl od nás tu jsou doma. Kočky. Jim zřejmě také patřily stopy, které nás na začátku areálu zmátli.
V jedné místnosti běží topení. Také tam vidíme misky s vodou a kočičím žrádlem. Raději zaplujeme zpátky do temné, industriální části.
AŽ po několik hodinách, kdy už jsme promrzlí na kost, míříme po čerstvém sněhu zpátky k autu. Ale jedno je jisté. Našli jsme krásné místo a tato návštěva nebyla poslední.
(V areálu proběhla demolice. Haly, které vidíte na mých fotografiích už nestojí a/nebo to tam vypadá zcela jinak.)