To si takhle jedeš nafotit lokaci roku, jsi připravený na cokoli, ale na to, že najdeš další mimořádně místo, rozhodně ne.
Měli jsme už plné karty na foťácích, stmívalo se před námi dlouhá cesta domů. Když tu kamaráda něco napadlo: Co když v této nezajímavé hale taky něco je?
Moc se nám tomu nechtělo věřit a okna nebyla úplně nízko. Nakonec se mi povedlo vyskočit dost vysoko a rozeznat za zašedlou tabulku… něco. To něco nastartovalo mé odhodlaní. Se zatnutými zuby jsem se vyškrabala na parapet a viděla… Stroje! Velké textilní mašiny z minulého století. Dnes už se nepoužívají.
Okamžitě jsme se vydali na průzkum. Bez batohů a fototechniky, jen s baterkami a nalehko.
Ze všech možných myších děr vypadal nejslibněji sklep. Na vratech ale odrazoval návštěvníky čerstvý řetěz.
Zkusili jsme budovu obejít. Všude zavřeno, vzadu dokonce křoví a obydlené domky. Raději jsme zapluli zpátky mezi studené zdi léta zavřeného provozu.
Proč dělat věci složitě? Když to nejde oknem, mohlo by to jít jinudy. Zkusili jsme dveře.
Otevřeno!
Nevěřícně jsem zírala do haly plné strojů. Žádný vandalismus, bylo zde všechno tak, jak to lidé nechali včetně plísní obrostlých šaten a mechové kantýny s medvědem, snad maskotem továrny.
Bohužel jsem u sebe neměla foťák a už se také snášela tma. Bylo jasné, že tenhle zážitek musím odložit.
Nejhorší bylo, že jsem odmítala doufat, že ty dveře zůstanou otevřené dlouho.
A taky že ne! Když jsem před tou samou halou stála asi o měsíc až dva později, na dveřích se blyštěla nový zámek.
Nezbylo mi než jít sklepem. Zde tentokrát žádný řetěz nebyl, v hale jsme dokonce potkali další fotografy…