Daleko předaleko v ,,matičce Rusi“ žila byla jedna zapálená marxistka. Práce jejích snů se nacházela kousek od Kremelské zdi. Mauzoleum Iljiče Lenina. Provázela tam návštěvníky, ukazovala jim Leninovu bustu a každého nutila ji políbit. Až z toho byl nebohý Uljanov celý opocený a na čele měl od těch polibků vyhlazené místo. Paní svou práci zastávala až do důchodového věku a její příběh před lety vyprávěla paní profesorka, která se v době totality účastnila zájezdu do Ruska. Když jsme se jí my, třída, ptali, zda také líbala soudruha na bílé mramorové čelo, odpověděla, že ano. Všichni prý museli. Paní by je jinak z mauzolea nepustila. Prý to však nebylo tak hrozné, jako tehdejší ruské dámské záchodky, kde sice byla řada kabinek, ale žádná dvířka…
V této, starým režimem zavánějící budově jsem si na historku o Leninově fanatické uctívačce vzpomněla. Nejen že by se tu dal soudruh Uljanov uctívat. On by se tu dal i pitvat. Nebo balzamovat. Na plesnivé stolní desce, která mi na první pohled evokovala pitevní stůl. A třeba by tady v tom klimatu nabalzamovaný vydržel déle než soudruh Gottwald v jiném mauzoleu.
Osobně jsem ale toho názoru, politiky spíše nebalzamovat. Ačkoli někteří zvládnout vypadat jako živí mrtví sami o sobě.
Tento objekt sloužil jako administrativní budova. Našla jsem tu dobové fotografie z doby druhé světové války, i obrazy nejlepších pracovníků závodu. Zaměstnanci sem také nejspíš chodili plnit svou volební povinnost.